Apolena (58): Podvedla jsem mladou ženu. Tíha důsledků mě překvapila

V životě jsem mívala vše, po čem mé srdce zatoužilo. Skvělou práci, hodného a úspěšného manžela, klidné děti i to, čemu se u nás žen říká krása. Už na školách jsem bývala dívkou, po které každý kluk prahl. Přesto marně. Srdce (i tělo) jsem dala pouze jedinému a navždy. Změnu přineslo až nedávné ovdovění a spolu s ním propuknutá touha po „zajíčcích“. Touha zopakovat si pocit, že jsem stále ještě žádoucí a krásná. Jenže situace se mírně „zvrtla“. Dobře mi tak…       

Mladá dáma

Už jako dítě se mě rodiče snažili rozmazlovat. Nebyla jsem jedináček, ale zato jediná (vytoužená) dcera mezi třemi kluky. Říká se, že maminky tíhnou k synům a otcové k dcerám. U nás byla situace taková, že oba rodiče tíhli ke mně. Když jsem začala chodit na základku, musela jsem mít vždy ty nejkrásnější boty a šaty, výbavu do školy i tašku, zkrátka vše, co bylo v té době k sehnání. Díky skvělé genetice jsem navíc podědila i krásnou štíhlou postavu, kvalitní hnědé vlasy a krásné zelené oči. Kombinace k zbláznění, takřka doslova. Vždyť o nápadníky z řad kluků jsem neměla nouzi a holky mi v jednom kuse záviděly. Háček byl v tom, že já o experimentální vztahy s kluky nestála. Místo nich mě zajímalo, jak bych se mohla stát manekýnkou, tj. modelkou…

Molo nebo manželství?

K modelingu jsem měla veškeré předpoklady, včetně znalosti dvou cizích jazyků. Uměla jsem ruštinu a díky rodičům, kteří nás doma obětavě učili, i angličtinu. Přesto jsem sen v realitu neproměnila a průběžně se musela věnovat buď škole, nebo zaměstnání, které oslnivé nebylo. Práce v administrativě můj sen nebyl, ale mohla jsem dopadnout i hůř. Takže jsem zatnula zuby, pracovala a jednoho dne potkala Rudolfa, na tu dobu vysoce postaveného administrativního pracovníka, který měl už od začátku slabost nejen pro mou krásu, ale i nitro. Láska na první pohled. Vzali jsme se a na svět přivedli dvě děti. Čas spokojeně ubíhal a já si mohla gratulovat. Nejen ke skvělému manželovi, který byl jediným mužem mého života, ale i k úžasným dětem, co vyrostly v šikovné mladé lidi. Špatně na tom nebyla ani má tělesná schránka. Po dvou porodech váha ukazovala stále okolo 55 kg, vrásek minimum a zuby od dětství bez kazu. Můj život ztělesňoval malý ideál na pokračování. Jen bylo chybou myslet si, že nekonečný.     

Vdova a zajíčci

Během mládí mi dalo zabrat, muže v okolí ignorovat a neustále od sebe odhánět, protože mnohé nezastavil ani snubní prstýnek. Přesto v okamžiku, kdy můj Rudolf náhle zemřel, a ze mne se přes noc stala vdova, nadešel radikální zlom. Nevím, co mě to tehdy napadlo, ale najednou, jako kdybych snad chtěla obřím skokem dohánět všechna ta ztracená léta. Už po půl roce samoty mě chytla nezkrotná touha, hledat si vztah. Byla jsem sama, děti „vylétly z rodinného hnízda“ a měla peníze… Tak jsem s pár kamarádkami „lovkyněmi zajíčků“, začala obrážet nejrůznější společenské akce a vůbec si nepřipouštěla, že by se v mém věku slušelo poohlédnout spíše po někom jiném, než po sotva třicetiletém modelovi. Jenže. „Vzbouřené hormony v necelé šedesátce? Možná ano.“ Říkala jsem a omlouvala tak úlety, kterých bylo dost, ale paradoxně málo. Vlastně žádný, který by končil v posteli… „Proč?“ Nechápala jsem. „Že by tentokráte nechtěli muži?“ Nezájem mladíků mě rozčiloval, takže metody svádění přitvrzovaly. Vždyť jsem pořád ještě měla co nabídnout. I ve svém věku.

Ona a já     

Jenže žádný slušný mladík se nechytil. Vlastně naopak. Na aukci luxusních maleb, si ke mně v kavárničce o pauze, přisedla zvláštní mladá žena. Pohledná brunetka v krásných šatech se značkovými lodičkami, podobnými, jako jsem měla ten den já. Na okamžik mi tím byla nepříjemná. „Konkurence!“ Pomyslela jsem si. Jenže pak se začalo dít něco divného. Zatímco já se na ni klasicky žensky povýšeným pohledem šklebila, ona reagovala příjemně a bylo jí úplně jedno, že bych mohla být konkurence, ať už v „balení“ mužů nebo dražení obrazů. Nic z toho ji nezajímalo. Naopak, s vysoce kultivovaným projevem se mnou začala dialog. Povídaly jsme si a druhou část aukce zmeškaly úplně. Hovor nás pohltil. Viola, jak se jmenovala, bravurně strefovala všechna má slabá místa. Během vteřiny mi vychválila od bot po postavu vše, a co bylo nejhorší, myslela to vážně. Vyměnily jsme si proto kontakt a já doufala, že bych mohla mít novou kamarádku na obrážení akcí a okouzlování mužů. Jenže?!

Všechno bylo jinak

 S Violou jsme si báječně rozuměly. Byla jako mladší verze mého já a dovedla okouzlit. Ráda držela dveře, dávala mi všude přednost, takřka s každou mou myšlenkou souhlasila. Ideál kamarádky se „zasekl“ až v momentě, kdy se její „kavalírské chování“ vysvětlilo. Podobně, jako já, sháněla vztah i ona. Jenže ne muže, ale ženu. Nevšední ženu… Když mi pak prozradila, že mě už nějaký den miluje, „krve by se v mých žilách nedořezal“. Zřejmě jsem ji měla odmítnout, jenže mé ego znovu zaúřadovalo. Viola totiž měla všechno, co by si žena od mužů mohla přát, ale paradoxně to nikdy nedostane, protože muži jsou zkrátka jiní. V tom mají lesbické vztahy výhodu. Rozhodla jsem se tudíž pro největší experiment života, který měl experimentem zůstat. Jenže nezůstal. S Violou jsme postupně navazovaly stále bližší vztah a já nechápala, co se děje. I navzdory přesvědčení, že se nemohu zamilovat, se mé srdce zamilovalo. Po pár měsících mi dokonce nepřišlo nic krásnější, než upřímné mazlení a sdílení pocitů se stejně naladěnou ženou. „Jenže? Jak bych k tomu přišla, mít partnerku mladší, než vlastní děti?!“ Zamyslela jsem se jednoho dne a ze vztahu krátce poté neobratně vycouvala…

Klidně si uteč

Byla to chyba. Viole jsem svým jednáním zlomila srdce a sobě také. Na možné následky jsem předtím nepomýšlela a je zajímavé, že kdybych na té aukci bývala potkala nějakého mladíka, nejspíš bych takto zbaběle neutíkala. Přesto, buď jak buď, pravdou zůstává, že vztah s Violou mě vyléčil. Nejen ze shánění „zajíčků“ a všech podobných myšlenek, ale i kohokoliv jiného. Objevená schopnost, zamilovat se do ženy, mě natolik zmátla, že už v sobě nemám nejmenší chuť cokoliv dalšího objevovat, a případnou láskou či zběsilým útěkem pak ubližovat. Ani sobě ani druhému.      

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT