Andrea (36): Autonehoda mi změnila život od základů

Každý řidič se jí obává. Na silnicích k ní dochází dnes a denně, ale přesto ne každý vychází z podobné události živ a zdráv. Řeč je o autonehodě, strašáku všech vozovek, kterému neunikla ani má maličkost. Autoškolu jsem absolvovala ještě před „dvacítkou“ a ke špatným řidičům nikdy nepatřila. Předpisy mám pečlivě naučené, a řízení mi vždycky šlo tak nějak samo. Řeklo by se, ideální stav. Jenže každý „ideál“ může jednoho dne selhat, přičemž má první, a dosud jediná autonehoda v životě, byla hned tou osudovou…   

Řídí celá třída

Nevím, jak na jiných školách, ale u nás na střední bývala autoškola obrovským „hitem“. Snad každý, komu bylo více než osmnáct, docházel vedle klasické školy, na hodiny jízd a teorie také do autoškoly. Ani já nebyla výjimkou a pamatuji se, že u nás v ročníku „nestudovali na šoféra“, snad jen tři lidé. Eliška, která řidičák neustále odkládala kvůli finančním poměrům, Dan, kterému řízení vozidla komplikovaly zdravotní potíže a Jana, co tvrdila, že by další „školu“ jednoduše nezvládala. Mne „další škola“ nezatěžovala, čímž jsem zapadla mezi „třídní elitu“, dělící se o přestávkách nejen o příběhy z cvičných jízd, ale později i ze závěrečných zkoušek. Některé byly zajímavé, jiné kuriózní. Jedna spolužačka například neudělala závěrečnou zkoušku proto, že nedala správně přednost sanitce, jiné prý vběhl na předměstské silnici před auto zajíc, kterého se tak lekla, že způsobila smyk. Další člověk zase málem naboural popelářský vůz. Historkami se to jen hemžilo, a kdo ví, jak vlastně všechny ty situace proběhly doopravdy, protože leckdo se rád vytáhl. Já s jízdami potíže neměla a nepronásledovaly mě ani žádné kuriozity, i když dělat autoškolu v zimě nebyl žádný med. Vše ale dobře dopadlo a já se v předepsané době stala hrdou majitelkou řidičského průkazu.

Vozila jsem kamarády i kolegy

Že je na mne za volantem spoleh, vycítili nejen kamarádky a kamarádi z okolí, kteří čas od času rádi využili mých „služeb“, abych je někam po městě odvezla, ale později i kolegové v práci. Hned po škole jsem nastoupila jako pracovnice v jednom malém, takřka zapadlém archivu za městem, a byla překvapená, kolik lidí zde nemělo vůz, popřípadě ani řidičský průkaz. Vím, že vždycky se o vědcích říkávalo, že nemívají k aktivitám, jako je třeba řízení vozu nebo vaření, vlohy, jenže zde jako kdyby to platilo dvojnásob. Více, jak polovina zaměstnanců dojížděla, a to buď hromadnou dopravou, nebo dokonce na kole. Informace, že nová síla vlastní kvalitní automobil, s nímž navíc do práce pravidelně dojíždí, se tudíž brzy rozkřikla, a ze mne se zanedlouho stalo cosi jako „místní šoférka“. Jedna kolegyně chtěla zavést tam, jiná zase potřebovala být dříve doma, protože s mužem šli večer do divadla… A já byla po ruce. Vzácné tím byly podvečery, kdy jsem z práce jezdívala sama. Otec mi sice kladl na srdce, abych se nenechala okolím tolik zneužívat, ale já byla i přes jeho rady spokojená. V práci jsem měla pohodu, což mi za to, že občas někoho někam svezu, vlastně stálo.

Autonehoda na parkovišti

O různých autonehodách jsem samozřejmě leccos slyšela, a jako každý řidič, se jich bytostně obávala. Přesto, s roky navíc jsem se za volantem zdokonalovala a získávala jakousi jistotu, že budu-li správně jezdit já, mohu částečně eliminovat i případnou hrozbu kolize z okolí. Jenže, někdy můžete být řidič sebelepší a nehoda si vás stejně najde. Kuriózní okamžik nastal na parkovišti. Ten den jsem byla rodičům vyzvednout nějaký nákup do obchodu, a protože bylo parkoviště pro zákazníky přeplněné, zaparkovala jsem na nejbližším parkovišti v okolí. Pohodlné to sice nebylo, ale nést tašky pár kroků navíc mi zase neublížilo. A tak jsem v klidu nakoupila, věci odnesla, umístila je do vozu a postupně se připravila k odjezdu. Jenže ve chvíli, kdy jsem začala z místa couvat, „rozcouvalo“ se i auto za mnou. Šlápla jsem proto na brzdu, ale srážce kufrů už bohužel nezabránila. Protější „kolega“ vzal couvání nějak moc zhurta a nehoda, byť minimální, byla na světě. Šlo sice jen o pár poničených plechů, pomačkané, nazpět špatně se zavírající kufry a rozbitá vajíčka v igelitce mého nákupu, přesto bylo potřeba situaci řešit podle pravidel. 

Pohledný mladík a jeho couvání    

K mému překvapení ovšem z „pomateného“ couvajícího vozidla nevylezla žádná nezralá osoba ani energický cholerik, „okusující volant“ při každé příležitosti, nýbrž docela pohledný mladík. V první chvíli to sice vypadalo, že mi půjde onen podivný řidič ještě vynadat, ale nakonec situace dopadla omluvou. Věděl, že parkování mu dělá potíže, a že vzdálenost mezi auty zkrátka neodhadl, neboť byl, na rozdíl ode mne, v tu chvíli ještě čerstvým řidičem. Slovo pak dalo slovo, a než se celá situace standardně vyřešila, dozvěděla jsem se nejen, jak se jmenuje, kde bydlí, ale i co vykonává za práci. Ze dvou nazlobených lidí byly v závěru události docela usmíření přátelé. Domů jsem pak dojela „po svých“, i když bylo potřeba zařídit ještě spoustu věcí, včetně opravy kufru auta. „Cos dělala? Kdes to byla?“ Vyptávala se mě doma po dlouhém dni nevrle starostlivá matka, když zjistila, že „objednaný“ nákup je mírně „nabouraný“ stejně tak, jako zadek rodinného vozu. Nicméně pocit úlevy, že vše dopadlo vlastně nejlépe, jak v daný okamžik mohlo, brzy převládl, a já jen zalitovala, že už nechodím na střední, abych se touto kuriózní autonehodou v našem „kroužku řidičů“ pochlubila. Netušila jsem, že příběhu ještě není konec.

Závěr jako z romantické knihy

Jan, jak se „nechvalně nebezpečně couvající řidič“ jmenoval, se mi ozval hned druhý den s informací, že už pár věcí ohledně oprav aut vyřídil, a že, pokud bych nic nenamítala, rád by mě také někdy pozval na kávu. „Když při tom nebudeš řídit a hlavně couvat, půjdu.“ Přijala jsem nabídku s humorem. Schůzka se odehrála hned další týden, a nad šálkem dobrého espresa jsme nakonec rozebrali snad vše, co má i nemá kola. Z Jendy se totiž vyklubal ohleduplný mladý muž, který mě okouzlil. Náklonnost byla navíc vzájemná, což jsme ostatně vytušili již při prvním okamžiku střetnutí. Jen bylo tehdy zapotřebí, řešit v tu chvíli něco jiného… Společná káva nakonec nebyla kávou poslední, a já doufám, že si jich doma připravíme ještě řádku. Autonehoda z nás totiž později učinila nejen životní partnery, ale nedávno i spokojené manžele, kteří mají to štěstí, že na osudovou srážku vozů, která od základů změnila jejich životy, mohou vzpomínat výhradně v dobrém.    

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu