Anděla (38): Nikdy jsem nezažila pravou lásku a bojím se, že to tak zůstane

Některé věci jsou v životě složité, jiné o něco snazší. Prožít pravou lásku, byť třeba jen krátkodobou, se v průběhu let poštěstí valné většině z nás. I přesto bychom výjimky našli. Třeba mne. Nevím, jak to jen říci, ale je mi skoro čtyřicet a nikdy jsem pravou lásku nezažila. Nejsem to, čemu se ošklivě říká „stará panna“ a nepovažuji se ani za demisexuálku. Na druhou stranu je pravda, že někdy si tak připadám…  

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

Emoce stojící před rozumem

Láska…To je snad nikdy nekončící námět pro celou řadu uměleckých počinů. O lásce čteme romány, posloucháme zamilované písničky, sledujeme seriály. Láska je jako inspirace číslem jedna na sociálních sítích i v rámci všelijakých příběhů. Jedním z nich by mohl být i ten můj, ačkoliv má drobný zádrhel. Ač po pravé, ničím idealizované a upřímné lásce toužím odjakživa, osud mi ji do cesty zatím nepostavil. Pár vztahů jsem sice absolvovala, ale pokaždé se jednalo buď o zájem jednostranný anebo o experiment z vlastního donucení, ve kterém jsem se skrze rozum snažila popřít vlastní pocity. Tak, jako tak, vítězily emoce a já zůstávám sama. Jako kdyby mě někdo proklel už na základní škole…

Můj zvláštní osud začal již v dobách základní školy. Spolu s kamarádkami ve třídě jsme snily, jedna přes druhou, jak skvělé budeme mít jednou manžely. Spolužačka Katka si přála, aby její vysněná láska vykonávala roli policisty, Zdeňka zase snila o profesionálním kuchaři. Korunu tomu dávala spolužačka Veronika, která prostě a jednoduše toužila po příslovečném „bohatém princi na bílém koni“. Ale co… Bylo nám okolo deseti a naše zájmy se dělily stále ještě mezi věci „už dospělé“ a péči o panenky a plyšáky. Můj vkus byl poměrně jasný. Nevím proč, ale přála jsem si, aby můj vysněný manžel byl učitel. Snad proto, že jsem sama vyrůstala v rodině univerzitního profesora. Ovšem, mnohem více mě zajímalo, jestli svého vyvoleného budu opravdu milovat. Již tehdy jsem věděla, že emoce mohou v určitém smyslu skutečně stát před rozumem a netušila, jak moc se o tom v budoucnu přesvědčím.

Pan učitel chemikář  

Podobně, jako řadě jiných dívek, se i mně stalo, že jsem se zamilovala do vlastního učitele. Ta věc se přihodila v deváté třídě základní školy a dodnes si ji pamatuji v živých obrysech. Šlo o nového učitele chemie, který k nám právě nastoupil. Byl pohledný, milý, zajímavý a bylo mu do třiceti. Ani nevím, jak už to přišlo, ale stačil jediný pohled do jeho modrých očí a já ztratila hlavu. Poprvé jsem se zamilovala tak, až jsem nevěděla o světě. Bylo to nádherné a ku podivu i užitečné. Napadlo mě totiž, že ho nejvíce zaujmu, když začnu v chemii vynikat. Svůj cíl jsem splnila a kdekdo jen zíral, jak je možné, že ještě v osmé třídě jsem z chemie málem propadla a najednou zde stojí premiantka třídy?! Říká se, že láska „hory přenáší“ a já toho byla ukázkou. Bohužel jen do doby, než se zjistilo, že veškeré naděje jsou marné. Můj chemikář byl sice mladičký, ale už v té době šťastně ženatý a čekal rodinu. Takže, i kdybych se pokusila, počkat pár let, bylo by to marné. Stejně, jako náš první pohled do očí, si pamatuji i den, kdy jsem se o jeho budoucí rodině dozvěděla. Strašlivý pocit… Šlo o tak velké zklamání, že se mi už skoro nechtělo dál žít. Tak moc mě to vzalo, ale naštěstí jsem se brzy vzpamatovala a šla dál…

Padající ideály 

Můj otec, který se zabývá sociologií, mi tehdy důkladně vysvětlil všechna „pro a proti“, která láska dvou lidí má. Pochopila jsem, že první nezdar nic neznamená a krátce na to, už na gymnáziu, jsem se seznámila s jedním fajn klukem, který byl také z „vědecké“ rodiny. Jmenoval se Michal. Byl zábavný, milý a nikdy nezapomenu, jak mi vždycky tajně v kantýně koupil hranolky a přinesl nahoru do třídy, přestože vynášení podobných jídel bylo přísně zakázané. Měla jsem ho moc ráda a holky ze třídy si samozřejmě myslely, že spolu chodíme. Jenže ne. Michal zájem měl, ale já mu nedovedla vysvětlit, že ho beru jen za kamaráda, protože tam není ona jiskra. Jenže pak se situace zkomplikovala ještě víc. Na školu totiž v posledním ročníku dorazil nový (mladý) profesor chemie a já byla ztracená. Opět šlo o zamilování, jako z románu, a znovu o bolestné prozření, když jsem zjistila, že i tento pán je zadaný a navíc nedostupný, protože má, jak jsem zjistila, partnera. Druhá zhrzená láska mě proto donutila, skoncovat s city a jednat rozumově. Michal přece nebyl špatná partie a měl mě rád. Takže jsem se rozhodla, dát mu, „ve jménu pomsty všem chemikářům“, šanci. Stalo se. Strávili jsme spolu noc a pár týdnů se pokoušeli i o vztah. Jenže to bylo čiré zoufalství. On mě miloval, ale já necítila nic. Do všeho jsem se musela nutit a už, když mě políbil, byla má první myšlenka namísto euforie to, že musel pít pár hodin před tím nějaký mátový čaj… Nepříjemné to sice nebylo, ale příjemné tedy také ne.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Anděla a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Solidní úředník a pan vysoce postavený 

Kdybych se přemohla, mohl náš vztah pokračovat. Jenže já to prostě nedala. Tak šel čas dál. Vystudovala jsem vysokou a nastoupila do zaměstnání jako úředník. Šlo o docela klidné období, které narušil až boj „dvou nápadníků“. Ošklivá jsem nikdy nebyla, takže problém po této stránce nehrozil. Jen mě znevýhodňovalo, že jsem netoužila po výstřelcích. Kolegové v práci byli sympatičtí a vycházeli jsme dobře. Zlom přišel ve chvíli, kdy se o mne začal ucházet nejen místní zaměstnanec ústředny Tonda, ale i jeden vysoce postavený pán, pod kterého jsme sice pracovně nepatřili ani jeden, ale který k nám často docházel na různá jednání. Za normálních okolností by šlo o pěkný námět do moderní „červené knihovny“, jenže ne u mne. Tonda byl fajn, ale na míň, jak jeden metr, jsem si ho u sebe vůbec nedokázala představit a druhý pán byl sice elegantní, ale silně povrchní. Jak to šlo, utíkala jsem raději od obou. Netušila jsem totiž, že druhého pána zná okrajově i můj otec, který mi nakonec uštědřil mnoho rad o tzv. „láskách z rozumu“ s tím resumé, že bych byla naprostý „tupec“, kdybych takovou šanci pustila. Chvíli jsem si proto představovala Tondova ušmudlaná trička coby „motivační příklad“ a nakonec ustoupila.   

S panem vysoce postaveným jsem se párkrát sešla a vztah směřoval přesně tam, kam si myslíte. Bohužel, ani tentokráte změna nepřišla. Při líbání jsem dělala opět rozbor toho, co měl dotyčný k obědu či na pití a při ještě bližších chvilkách nenápadně, přes jeho, skrz šaty opocené rameno, sledovala hodiny na zdi. Počítala jsem totiž, v kolik mi jede poslední spoj domů, abych nemusela zůstávat přes noc… Byla to katastrofa, ne však škoda. Jak jsem totiž pána přesně odhadla, nebyl to typ, který by se chtěl nějak více usadit a tak, i kdybych se bývala snažila sebevíc, nikdy bych pro něj nebyla dost dobrá na déle, než pár měsíců… Románek se rozpadl a já byla zase o něco moudřejší. Bohužel i smutnější.

Přečtěte si, jak se stejným strachem z toho, že zůstane ve svém životě navždy sám, bojuje demisexuál Vilém (34).

U romantických filmů pláču

Dnes, kdy je módní, mít kde co na sociálních sítích, koukám jen smutně po šťastných tvářích bývalých spolužaček. Dost z nich se vdalo a skoro všechny mají děti či nějakého toho „super“ přítele. Vypadají šťastně. Ale: „Opravdu jsou šťastné?“ Odpověď není na mně, protože ji znají uvnitř sebe ony. Co ovšem vím já je, že jsem s postupem let, čím dál víc smutná. Tak ráda bych si alespoň jednou v životě užila vztah s někým, koho miluji, ale nejde to. Nesčetněkrát jsem si představovala, jaké to asi je, líbat se vášnivě s člověkem, který mne bude vzrušovat a přitahovat, po kterém budu dnem i nocí toužit… Marně. Z vidiny, že se „z rozumu“ jednou stejně sestěhuji s někým, kdo mi bude lhostejný, sleduji různé romantické filmy a pláču. Nechápu, kde je chyba. Podle současných měřítek mi vychází, že jsem zřejmě jen demisexuálka, která zatím neměla štěstí na správného partnera, ale jak dlouho může to hledání ještě trvat, fakt nevím.

Autor: Katka Procházková
zavřít reklamu