V akčních filmech jsem vždycky obdivovala dvojníky slavných hrdinů. Nevím proč, ale bylo to tak. Jako dítě jsem se sama ráda stylizovala do rolí všelijakých hereček nebo zpěvaček. Dokonce tak moc, že jsem si jednu dobu přála, stát se dvojnicí Madonny a dost mě štvalo, když ani po náležité stylizaci, si mě s ní na ulici nikdo nepletl. Nikdy by mě však nenapadlo, že právě já se brzy stanu terčem podivné hry dvou vykutálených dvojčat…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Porucha osobnosti? Spíše koníček
Od mala mě přitahovalo, být někým jiným. I proto jsem si přála, stát se v dospělosti herečkou. Hrát jsem moc neuměla a má pódiová deklamace byla, upřímně řečeno, vždycky strašná, zato, když jsem se mohla obléci za někoho jiného, dala jsem do toho všechno. To mě bavilo. Moment, kdy mohu nechat zmizet vlastní nicotné já, a vpustit do sebe osobnost, která už je slavná, úžasná a tak nějak léty prověřená. Byla to má nevšední vášeň, nad kterou se ovšem mračili nejen moji rodiče, ale i někteří učitelé. Máma se totiž bála, aby u mne nešlo o nějakou poruchu osobnosti. Naštěstí nešlo. Příčina byla spíše v té okolnosti, že ve vlastním těle jsem si odjakživa připadala nikým. Žádná sláva, žádné významné jméno, nic extra, navíc žádná krása. Ani tou jsem neoplývala a tak jsem si svůj zmar kompenzovala jednoduše tím, že jsem chtěla být někdo jiný. Zní to hloupě, ale je to tak.
Madonna v metru
V šestnácti mi učarovala zpěvačka Madonna. Líbila se mi tolik, že jsem rozhodla vynaložit maximální možné finanční i fyzické úsilí, abych jí byla co nejvíce podobná. Nakoupila jsem si šaty, nechala se nabarvit na blond, sehnala si červenou rtěnku… Byla to euforie, když jsem najednou mohla koukat do zrcadla, a z něj na mně „skoro“ koukala ona. Ta úžasná hvězda světové pop music! V pocitech, které mi podobná stylizace dávala, jsem se doslova rochnila. A aby nebylo emocí málo, rozhodla jsem se, že v převleku za Madonnu, vyjdu i ven, do všedního dne. Vydala jsem se pěšky po naší ulici, poté do tramvaje a dokonce i do metra. Úspěšně. Akce měla pouze jediný, podstatný, háček. Nejen, že si mě s ní nikdo nespletl, ale dokonce jsem ani z dálky nezaslechla, že bych někomu zrovna tuto zpěvačku připomínala. To mě štvalo, ale nedala jsem se odradit. „Třeba převlek za někoho jiného jindy, bude úspěšnější.“ Pomyslela jsem si naivně…
Přítel Broňa
Můj převlékací koníček ovšem začínal upadat v momentě, když jsem se na jedné společenské akci zakoukala do pěkného kluka – Broni. Byl to pohledný člověk, který měl, zdá se, od samého počátku zájem i o mne. Stále totiž pokukoval a všelijak nenápadně komunikoval, až jsme se nakonec dali do řeči. Studoval archeologii a tak mu nedělalo problém, oslnit mě kdejakou informací o zkamenělinách či starodávných hrncích… Bavilo mě to a hlavně, zajímal mě Broňa. Vyměnili jsme si proto kontakty a brzy se sešli. Neměli jsme od sebe zase tak daleko, jak by se zdálo a když mi řekl, že z hudby poslouchá i pop, v něm nejraději Madonnu, láska byla na světě. Myslela jsem si, že jde o muže mých snů…
Podivné výmluvy
Za nějakou dobu vznikl z našeho přátelství vztah. Vše bylo na dobré cestě a dokonce i moji idolové museli občas počkat, protože na převlékání jsem už neměla kdy. Broňa mi neustále vysvětloval, že mě má rád takovou, jaká jsem a především, kdo jsem.
Náš vztah by byl ideální, kdyby se ovšem Broňovi občas nestávalo, že na něco zapomněl. Nejednalo se ale jen o data něčích narozenin nebo o SMS na dobrou noc… Broňa totiž z ničeho nic zapomínal i věci, o kterých jsme spolu dlouze mluvili. Jednou jsem mu snad hodinu v kuse vysvětlovala, že mám ráda fialovou barvu, on mi k tomu ještě říkal, že jde o barvu duchovní a za týden najednou vůbec netušil, jaká je má oblíbená barva. Zprvu jsem to považovala za náhodu, za omyl anebo prostě jen za to, že muži mají od žen odlišné vnímání detailů, jenže… Situace se zhoršovala.
Yveta (61): Až když se naše dcera zranila a ležela v nemocnici, zjistili jsme šokující pravdu.
Naše poprvé
Naše poprvé se odehrálo u něj na studentském pokoji. Nebyl to sice žádný extra hotel, ale romantika by se přesto dala krájet pořádně tlustým kuchyňským nožem. Broňa byl nápaditý a naše společné místo naaranžoval, jak se patří svíčkami, připravil i něco malého k jídlu a pití, pustil vážnou muziku… Působilo to jako obrázek z dívčího románu a já byla šťastná. Avšak pouze do doby, než se odehrála, snad nejdivnější věc. Broňa mi totiž po nějaké době začal tvrdit, že si vůbec naše společné poprvé nepamatuje. Marně jsme mu připomínala pokoj a svíčky, zkrátka nic z toho mu očividně neříkalo. Vrcholem pak bylo, když mi sdělil, že ani neví, kdo je zpěvačka Madonna, natož, aby ji poslouchal. Vylekala jsem se. „Buď má již v mladém věku nějakou vážnou mozkovou vadu anebo?“ Nedovedla jsem si to vysvětlit a hleděla si, navést Broňu k nějakému lékaři. Tam však kategoricky nechtěl. Teprve, když jsem na něj zatlačila s rozchodem, sdělil, že mi musí něco říci. Byla jsem zvědavá, co.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Anastázie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Dvojčata
Z Broni v tu chvíli vypadlo, že si skoro na všechno pamatuje, ale jen tehdy, pokud nebyl na rande místo něho jeho bratr Bořa – Bořislav. Jsou totiž jednovaječná dvojčata. Oba studují archeologii, jsou si nanejvýš podobní, ale protože dostali, nevím dodnes od koho, echo, že mě mají „vyléčit“ z mé touhy, být dvojnicí někoho jiného, rozhodli se, výzvu přijmout. „Víš, Anny, mám tě moc rád, ta noc byla skutečná, ale pochop, že současně šlo o tak neuvěřitelně fascinující experiment, že jsme prostě s bráchou neodolali. Ujišťuji tě, že s Bořou si byla jen párkrát a ta naše noc byla jen naše. Takoví zlořádi zase nejsme.“ Vyprávěl Broňa nebo Bořa, ale mě to už nezajímalo. Celou věc, ač konečně už dávala smysl, jsem dlouho brala za maximální podraz a nevím, jestli jim to někdy odpustím. Naši mi sice řekli, že bych jim neměla mít za zlou jejich snahu pomoci, ale já nevím, jestli o takovou pomoc stojím. Nejsem žádný blázen. Blázni jsou spíš ti, co na mne ušili tuhle hru!
