Amálie (24) vypráví o své obsedantně kompulzivní poruše. A o tom, že v určitou chvíli na tom byla tak špatně, že požádala svého partnera, aby ji zabil! Psychická bolest je často mnohem horší, než bývá bolest fyzická, a duševně nemocní lidé většinou alespoň jednou v životě uvažují o jeho ukončení.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Na dně
„Moje obsedantně kompulzivní porucha (OCD z anglického Obsessive Compulsive Disorder) byla tak strašná, že jsem už nemohla a nechtěla žít dál, a tak jsem poprosila partnera, aby mě zabil,“ začíná dost hrůzně Amálie své vyprávění. „Vzpomínám si, jak jsem jednou ležela na podlaze v koupelně a snažila jsem se zvracet, protože jsem se bála, že jsem snědla něco, co jsem neměla,“ popisuje, „vím, zní to téměř vtipně, ale v té době to bylo děsivé.“
Co a proč?
OCD pro Amálii obvykle znamenala rušivé myšlenky, které jí nutily dělat opakovaně stejné věci, například jíst jen „správné“ jídlo nebo si neustále mýt ruce. Ale někdy měly tyto myšlenky i podobu zcela absurdních zákazů či příkazů. Posedlost nedobrovolnými nápady vždy způsobovala velký strach a úzkost. Přitom vše je naprosto iracionální! Amálka se například bála, že se dopustí násilí vůči milovanému partnerovi nebo nějakému zvířeti!
A Amálie pokračuje: „Mé myšlenky se většinou týkaly otázek, které mě zajímají, hlavně životního prostředí a dobrých životních podmínek zvířat,“ dodává, „a právě při čtení online zpráv na tato témata jsem zažila svůj první záchvat paniky. Bylo to asi před 4 lety, když mi bylo 20.“ Amálie se tehdy zhroutila na koberec, třásla se a nemohla vstát. Připomínalo to slabší epileptický záchvat. A přitom šlo „jenom“ o paniku!
Jindy ležela Amálka v posteli a zírala na strop. Mozek na ni „křičel“, že nebyla dost morální, a že všechno, co udělala, bylo ničivé pro svět kolem, ničilo životní prostředí a poškozovalo zvířata. Hladověla, aby se vyhnula tomu, že sní „špatné“ věci, a dokonce tu byl i pocit, že se musí zabít, aby kompenzovala svou nemorálnost.
Absurdní prosby
„Tehdy jsem požádala svého partnera, aby mě zamkl v bytě,“ popisuje Amálie hrůzy své duševní poruchy, „myslela jsem, že jenom tak mohu předejít tomu, abych poškodila nějaké zvíře.“ Dva, nebo tři měsíce byla Amálka úplně nefunkční. Sotva se mohla obléct, umýt nebo najíst. Posedlost ji úplně vysála a vyčerpala veškerou energii. Zhubla, a jen stěží občas opouštěla byt. Vypadala jako smrtelně nemocná, nemohla spát, soustředit se, nemohla si číst ani koukat na televizi.
Později Amálie zjistila, že tento druh morální posedlosti je dobře známým podtypem OCD. Lidé, kteří zažívají takové pocity související s obsedantně kompulzivní poruchou ve skutečnosti nikdy neudělali ani neudělají věci, kterých se tak obávají, ale to si samozřejmě neuvědomují.
Amálie pokračuje v otřesném vyprávění: „Kromě strachu z poškození zvířat a/nebo životního prostředí jsem také zažívala strach, že bych mohla něco „špatného“ koupit, ačkoli jsem nevěděla, co by to to špatné mělo být,“ říká Amy, „raději jsem proto u sebe nenosila vůbec žádné peníze!“ Posedlost způsobená nemocí se stále prohlubovala a bylo stále těžší se s ní vypořádat. Amálce už se například začalo zdát, že svým dýcháním nějak způsobila změnu klimatu.
Teď samozřejmě ví, jak absurdní tato a podobná přesvědčení ve skutečnosti byla, ale tehdy pozavírala všechna okna a nakoupila plný byt rostlin, to vše kvůli regulaci CO2. Bylo to šílené! Partner ji donutil vyhledat pomoc, a tak zašla za poradkyní, kterou měli na univerzitě. Ta ji pochopitelně poslala k psychiatrovi. Oba byli velmi laskaví a podporující, a vypadalo to, že se Amálka konečně vydala tou správnou cestou.
Terapie teroru
Teror obsedantně kompulzivní poruchy se zmírňuje a léčí prostřednictvím speciální psychoterapie. Postižený člověk je postupně vystavován podnětům, které ho děsí nejvíce, a pomalu se učí vzdorovat nutkání provádět obvyklé rituály. Postupně pacient získává stále větší kontrolu nad svým chováním.
Zajímavé je, že kofein zhoršuje příznaky OCD, a tak je lepší úplně se vzdát pití kávy. Pomáhají svépomocné skupiny, kde si lidé vyměňují rady ohledně boje s posedlostmi. „Bohužel nemám pocit, že moje obsedantní myšlenky budou někdy úplně pryč, ale teď jsem se zotavila a jsem schopná dokonce pracovat na své diplomové práci,“ uzavírá vyprávění Amálka.
Zachránil ji partner, nyní již manžel, a díky němu, rodině a přátelům je Amálie schopna znovu žít svůj život! Zatím se cítí dobře…
