Své rodiče miluji, ale nedokážu s nimi sedět v jedné místnosti. Neustále se hádají. Už spolu nedokážou jinak komunikovat, a být s každým zvlášť také nepomáhá, protože to potom na sebe navzájem nadávají. Nakonec jsem musel přistoupit k radikálnímu řešení a ukončit s nimi veškeré kontakty, protože mě to psychicky ničilo.
Na své dětství s rodiči rád vzpomínám
S mými rodiči jsem měl vždycky moc pěkný vztah a celkově na své dětství vzpomínám velmi rád. Často jsme celá rodina jezdili na výlety po okolí. Večer jsme hrávali stolní hry nebo se dívali na nějaký dobrý film v televizi. Máma s tátou se přede mnou nikdy nehádali a celkově jejich vztah vypadal velmi harmonický – a já jim za to byl vděčný. Spousta mých kamarádů pocházela z rozvedené rodiny a mně záviděli.
První náznaky, že v naší rodině není něco v pořádku, jsem začal pociťovat, až jsme já i sestra opustili naše rodné hnízdo a oba si našli vlastní bydlení. Tenkrát jsem poprvé viděl, když jsem přijel na návštěvu, že se mí rodiče pohádali. Přišlo mi to celkem vtipné. Nikdy jsem je neviděl pohádat se. Připadal jsem si, jako bych byl v kině a díval se na nějakou komedii. Otec začal matce vyčítat, že mu špatně nakrájela papriku. On ji chtěl na kostičky, ale ona mu dala plátky.
Jenže tyto hádky mezi nimi se začaly stupňovat. Já tam jezdil průměrně dvakrát týdně a pokaždé se pohádali. Vždy to byla nějaká prkotina, ale už mi to tak úsměvné nepřipadalo. Snažil jsem se s nimi o tom mluvit, proč to dělají. Vždyť se jednalo jen o naprosté blbosti, které nebyly vůbec podstatné, ale vždy jsem se jen dočkal odpovědi, že se nic neděje a někdy to tak v životě chodí.
Jejich vztah se stal doslova toxický
Po půl roce se situace ještě zhoršila – a u rodičů byla vždycky dusná atmosféra. Nedokázali spolu už v podstatě vůbec komunikovat a jen na sebe navzájem křičeli. Pak chtěli po mně, ať jim dělám soudce a rozhodnu se, na čí stranu se přikloním. V ten moment jsem si připadal jako mezi mlýnskými koly. Vždy jsem se raději sebral a odešel jsem k sobě domů. Situaci jsem řešil i se sestrou a domluvili jsme se, že si každý z nás promluví s jedním z rodičů.
Já jako chlap jsem vytáhl otce na pivo a sestra šla mezitím k matce. Snažil jsem se otci promluvit do duše, aby se s mámou přestal hádat a vzpomněl si, jak se měli kdysi rádi, ale nevyšlo to. Místo toho otec začal matku špinit. A doslova na ni nenechal nit suchou. Podle něho dělala všechno špatně a mě došlo, že mí rodiče na sebe získali tak silnou alergii, že by pro ně asi bylo lepší, kdyby se opravdu chvíli neviděli.
Se sestrou jsme je poslali na dovolenou
Sestra přišla od matky se stejným zjištěním. Chvíli jsme ještě rozebírali jejich situaci a potom jsme se domluvili, že je pošleme na dovolenou. Ale každého zvlášť, ať si od sebe odpočinou. Náš nápad jsme hned zrealizovali, jenže měl přesně opačný efekt. Naši zjistili, jak jim bylo bez sebe fajn a doma pak mezi nimi propuklo ještě větší peklo. Rozejít se však nechtěli a vypadalo to, že je tyto hádky snad i baví.
Psychicky mě to ničilo
Byl jsem z toho naprosto vyčerpaný. Snažil jsem se oddalovat návštěvy u nich doma, co to šlo. Miloval jsem je oba, ale díky nim jsem se u nich cítil naprosto mizerně a nechtěl jsem tam být. Bojoval jsem však s pocitem zodpovědnosti. Byli to mí rodiče a já měl povinnost k nim jezdit. Jenže mě to tak nervově vyčerpávalo, že jsem už nemohl v noci ani spát a odráželo se to také na mých pracovních výsledcích.
Poslední návštěva, kterou jsem u nich absolvoval, byla děsivá. Otec matce dokonce už nadával sprostě a ona mu to oplácela stejnou mincí. Nakonec začala plakat a chtěla, ať se jí zastanu. Já už jsem v ten moment toho měl vážně tak akorát dost. I když to byli mí rodiče, nechal jsem je, ať si nadávají, jak chtějí, a odešel jsem. Narovinu jsem jim řekl, ať nepočítají s tím, že k nim ještě někdy přijdu.
Od té doby se mi psychicky opravdu ulevilo. Mí rodiče mi chybí, ale jako by mi spadl balvan ze srdce. Jejich toxický vztah se už prostě nedal vydržet.
Mgr. Judita Feuersteinová komentuje:
Smutný příběh Alešových rodičů ukazuje, jak může některé vztahy, které léta fungují zdánlivě ideálně, destabilizovat odchod dětí z domova. Tzv. Syndrom prázdného hnízda, který se projevuje pocity prázdnoty a smutku, postihuje zejména ženy, které měly výchovu dětí jako prioritu a zapomínaly na svůj osobní život. Partnerský vztah je však potřeba pěstovat a samotný fakt sdíleného rodičovství na jeho zdárný růst nestačí. Aleš a jeho sestra udělali maximum pro to, aby rodičům jejich problémy pomohli vyřešit. Zodpovědnost za další vývoj a rozhodnutí co dál se svým vztahem musí však už učinit oni – mé doporučení by směřovalo do ordinace manželského poradce. Alešovi a jemu podobným bych ráda vzkázala, že jezdit v dospělém věku navštěvovat vlastní rodiče není žádná povinnost a v zájmu vlastní psychohygieny je žádoucí mimo jiné vyhýbat se situacím, které na nás působí toxicky a není v naší moci je změnit. Není ovšem také nutné činit nezvratné rozhodnutí, situace se může vždy změnit k lepšímu a je škoda si zcela zavřít dveře k lidem, kteří jsou pro náš život důležití.
Mgr. Judita Feuersteinová: Vystudovala obor psychologie na FF UPOL, nyní pracuje jako psychoterapeutka v Institutu neuropsychiatrické péče, a také v neziskové organizaci Fokus Praha, kde podporuje lidi s duševním onemocněním. Již 15 let vystupuje s amatérským divadlem, ráda tančí, čte, píše, chodí k vodě a hraje na piano. To vše se snaží skloubit s péčí o dva malé syny.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
