Alena (68): Vybírala jsem tak dlouho „toho pravého“, až jsem přebrala

Není mnoho žen, které by se na prahu stáří přiznaly, že v životě udělaly chybu. Já ale ano. Svůj život jsem od narození vedla v luxusu a mohlo to tak pokračovat i dnes, nebýt mého lehkovážného chtíče. Říká se, že „rozkrokem na místo mozku“ občas přemýšlejí muži. V mém případě tomu tak bylo i přesto, že nejsem muž, ale žena. 

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Narozena s bronzovou lžičkou v ústech

Pocházím ze dvou dětí. Já i můj starší bratr jsme se narodili do úspěšné rodiny, která patřila k elitě za první republiky, ale výrazně si nepohoršila ani později. Vlastně takový malý zázrak, přesto jsem podobný život brala za samozřejmý. Měla jsem ty nejlepší hračky, nejlepší šaty, bratr kvalitní míč na fotbal, který mu ostatní kluci záviděli. Oba jsme se učili hrát na klavír a naši dbali, abychom uměli alespoň dva cizí jazyky. Není snadné si domyslet, jak moc mi spolužačky ve třídě, a později i kamarádky na školách, záviděly. Vždyť ano, měla jsem, co jsem chtěla, a do školy, později i do práce chodila vlastně jen proto, abych měla kam vzít další nové šaty. Kvůli penězům jsem školu ani práci nepotřebovala. Takový malý ideál. Jenže, kromě přirovnání o „mozku a rozkroku“ existuje i jiné pořekadlo, které zní: „Pálí ho dobré bydlo.“ Mě zřejmě pálilo, protože můj život byl až do třicítky vlastně strašně snadný.

Romantička z knih   

Jako náctiletá i jako dospělá, jsem doslova hltala příběhy z tzv. červené knihovny. Byla jsem velká romantička a snila o dokonalé lásce, dokonalém muži. Jenže, v reálném okolí nikdo takový nebyl. Alespoň ne muž, který by odpovídal mým náročným představám. Knižní hrdinové mi totiž pokřivili vkus natolik, že jsem byla přesvědčena, že muž, se kterým si vůbec kdy začnu, bude jen vysoký, mladý, pohledný, urostlý a jeho obličej prozáří dobrácké modré oči, ač modrá barva bývá v psychologii u očí spojována i s manipulativními schopnostmi, nikoliv jen s dobráctvím. Ideál byl ideál. Docela dost nadějných kluků, kteří se mi nabízeli, jsem proto odmítala, až se jednoho dne začala má máma strachovat, že se snad nikdy nevdám. Mně to nevadilo. Rodinné dědictví by mi beztak stačilo ke spokojenému životu po řadu let, takže, nač si kazit život s mužem z donucení. Něco rozumného na té myšlence bylo. Jenže to bych nesměla doslova zahučet do touhy po dobrodružství. 

Pan architekt  

Léta utíkala, můj starší bratr se najednou ženil a já si uvědomila, že něco ztrácím. Ne však ve vztahu k bratrovi, ale k sobě samé. Trochu mi vadilo, že on už je ženatý a já zatím stále „na ocet“, přestože jsem si za svou situaci mohla sama. Proto jsem se rozhodla, dát šanci i nějakému ze vztahů, do kterých jsem až doposud odmítala jít, protože nebyly podle mého gusta. Změna nepřišla hned, přesto se zdálo, že nové nastavení mysli zabírá. 

Nepřehlédněte: Renata (50): Chtěla jsem otrávit manžela, který mě léta týrá. Viděla mě dcera a zastavila mě.

V zaměstnání se mi za krátko do cesty postavil docela sympatický starší muž, který byl univerzitním profesorem architektury. Potkali jsme se vlastně náhodou, po cestě do budovy, když se mě zeptal, kudy za jistým panem Novákem. Vysvětlila jsem mu, že jde o mého kolegu i to, že pokud neuspěje a nesežene ho, měl by přijít raději znovu, protože pan Novák je trochu nevyzpytatelný typ člověka. Stalo se. Jenže pan profesor pana Nováka našel. Podruhé přišel jen proto, aby mi v apartním obleku a klobouku na hlavě, předal děkovnou kyticí krásných gerber. Bylo to od něj milé natolik, že jsme se dali do řeči a smluvili na kávu. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Na fakultě obávaný profesor se do mě, o málo starší ženy, než byly jeho studentky, zamiloval až po uši. Uctíval mě doslova jako bohyni ze štukové římsy. Navíc byl svobodný, starý mládenec. Situace jako vystřižená z románu. Jen měla vážnou závadu. Nelíbil se mi náš věkový rozdíl. Jistě, jakákoliv jiná holka by byla z podobného muže právem unesená, ale já moc ne. Byl milý, šarmantní a dost movitý. To ano, přesto, pro mne starý. V době, kdy jsme se potkávali na kávě, mi bylo třicet a jemu už skoro sedmdesát. Pozornost přísného profesora, před kterým měl leckdo respekt, mi sice imponovala, obzvlášť když jsem mu párkrát směla dělat doprovod na malých společenských akcích fakulty, jenže nic z toho ztracené roky dohnat nemohlo. Brala jsem ho tak trochu za nevlastního dědu. A pak přišla žádost o ruku…

Zbláznila ses?

Vím, že jsem měla říci „ano“, jenže já s rozhodnutím otálela. Cítila jsem se natolik bohatá, že nemám zapotřebí, zahazovat se s nějakým staříkem, když mé mladé tělo toužilo naopak po dobrodružství. Pak to přišlo. Když jsme s Antonínem, mým „snoubencem“, jednou seděli v naší oblíbené kavárně, obsluhoval nás najednou nový švarný mladý číšník. Nevím proč, ale jeho modré oči mě doslova uhranuly. Byl vysoký, urostlý, pohledný a tak mladý, že jsem na něm mohla oči nechat a měla dost problém, tvářit se tak, aby na mně všechny ty pocity Antonín nepoznal. Byl to jako amorův zásah šípem z čistého nebe a já vzplála touhou. Z kavárny jsme sice odešli, jakoby nic, ale já se tam hned další den záměrně vrátila. V naději, že potkám onoho sympatického mladíka znovu, jsem byla schopná udělat ledacos a povedlo se. Obsluhoval zrovna nedaleký stůl. Okamžitě jsem se vrhla do dost neohrabaného svádění a ani mi nepřišlo divné, jak snadno se vše odvíjelo. Lukáš ke mně přišel, byl ochotný a ihned měl zájem o sblížení. Byla jsem na vrcholu blaha. Obzvlášť, když se mi po pár týdnech podařilo, abychom spolu prožili romantickou noc. Romantickou pro mě. Jaká byla pro něj, to těžko říci. Neviděla jsem, neslyšela a jak Antonínovi, tak i své mámě krátce na to odpověděla, že svatba nebude. Elegantního profesora jsem totiž šmahem vyměnila za bouřlivého mladého milence číšníka. Bylo mi už jedno, že je jen číšník, i to, že je o deset let mladší než já. Rozhodoval chtíč a ten byl u mne, nevybouřené třicítky obrovský. Antonín tehdy z mého života odešel jako spráskaný pes se zlomeným srdcem, a máma jen lomila rukama. Jenže, situace byla horší, než vypadala.

Čtěte také: Fran Drescher přežila víc, než jen rakovinu. Její příběh je velmi inspirující.

Můj krásný modrooký mladík se totiž jednoho dne ztratil jako pára nad hrncem a spolu s ním i celá řada mých šperků. Naštěstí nic moc drahého, ale stejně to bylo šokující. Sháněla jsem ho, ale marně. Nakonec jsem zjistila jen to, že mi Lukáš od začátku lhal úplně ve všem. Nejen v tom, že mě miluje, ale i v tom, kdo je a jak se doopravdy jmenuje. Zkrátka šlo o podvodníčka a já mu ještě naletěla plnou parou do pasti. Obrat hloupou ženskou, jakou jsem byla v ten okamžik já, musela být pro lumpa jeho ražení výzva, která se neodmítá. Budiž…  Horší bylo, že můj skutečný vztah s Antonínem byl mezi tím v troskách a já nakonec zůstala i nadále sama. Nikoliv však v luxusu, ale za čas i v docela slušné bídě. Dědictví po rodičích se totiž s léty rozkutálelo a z mého oslnivého mládí mi dnes zbyla vlastně jen vzpomínka a kolonka s nápisem: „Svobodná“.        

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu