Dítě jsme s manželem neplánovali, ale to neznamená, že jsme syna nechtěli. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem v šoku, ale věděla jsem, že dříve či později bychom stejně miminko chtěli, takže jsem brala situaci takovou, jaká je.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Moje těhotenství ale bylo peklo, trpěla jsem neskutečnými nevolnostmi a bolestmi, otékaly mi nohy a přibrala jsem 29 kilogramů. Ani předtím jsem nebyla žádné tintítko, takže ze mě byla obrovská valící se koule a nemohla jsem se dočkat, až konečně porodím. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Porod byl náročný a bolestivý a po něm mě postihly deprese. Všechno jsem začala vyčítat manželovi a teď máme doma nekončící dusno.
Bože, jsem v tom
Antikoncepci jsem musela kvůli zdravotním problémům před léty vysadit a tělísko jsem odmítla. Myslela jsem si, že jsme natolik zodpovědní a schopní, že se dokážeme před početím chránit sami. Dávali jsme si pozor, a i když jsme o těhotenství několikrát mluvili, ještě jsme chtěli pár let počkat. Když jsem zjistila, že se mi opozdily měsíčky, začala jsem být v šoku a rychle jsem utíkala pro těhotenský test, který odhalil, že jsem vážně těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť jsme byli tak opatrní!
O týden později mi zprávu potvrdila i lékařka, ale byla jsem rozhodnutá si dítě nechat, přišlo dříve a nečekaně, ale určitě nebyl syn nechtěný. Postupně jsme se začali i těšit a shánět výbavičku. Jenže moje těhotenství bylo od začátku hodně náročné, vzhledem k tomu, že ještě před početím jsem měla problémy s tlakem, jsem tento stav nesnášela nejlépe. Navíc mi bylo neustále špatně, zvracela jsem několikrát denně, močový měchýř se nedal ovládat a nemohla jsem vůbec nic sníst. V půlce těhotenství jsem naopak snědla všechno, na co jsem přišla, a začala jsem neuvěřitelně rychle přibírat.
Valící se koule
Stala se ze mě obrovská koule, když jsem šla rodit, měla jsem více než 110 kilogramů. Při mé výšce 169 centimetrů jsem si připadala jako obrovská zorbingová koule. Bylo mi zle nejen z pachů, ale také ze sebe.
Měla jsem návaly, oteklé nohy a dva měsíce před porodem už jsem musela nosit jen nazouváky, z domu jsem navíc odcházela jen, když jsem musela na kontrolu nebo nutně pro něco do obchodu. Nemohla jsem se proto dočkat, až se té tíhy zbavím a konečně porodím. Věřila jsem, že po porodu se všechno vrátí zase do normálu.
Manžel se mi smál
Místo pochopení od svého manžela jsem se dočkala jen posměšků, narážek a urážek. Dělal si ze mě srandu kdykoliv to jen šlo, přišlo mu neuvěřitelně vtipné, jak moc jsem se změnila. To mě štvalo, vždyť on mě do toho stavu dostal, a ještě se mi smál. O nějaké pomoci z jeho strany navíc také nemohla být ani řeč, když mohl, uklidil se do práce, do dílny nebo do hospody. Už v té době jsem ho začala proklínat, ale podle kamarádek a mojí maminky je tohle běžné. Snažila jsem se to přejít a věnovat se sama sobě, ale vyčerpání a únava mě doháněly k šílenství.
Konečně porod
Rodila jsem dva dny před termínem, když to na mě přišlo, byla jsem štěstím bez sebe, konečně se rozbíhal porod a já se těšila, až bude dítě na světě. Jenže ani porod nešel podle plánů. Utišující léky mi nikdo nechtěl dát a stejně tak injekci, prý už se porod rozběhl příliš a musím to vydržet. No, dobře, pomyslela jsem si, hlavně ať už je náš chlapeček venku.
Podle doktorů tento skvěle rozběhlý porod nakonec trval jednadvacet hodin, prosila jsem o císaře, avšak lékaři byli stále optimističtí a nebyl podle nich důvod. Trpěla jsem jako zvíře a víte, kde byl můj muž? Samozřejmě, že v hospodě, přišel až v posledních dvou hodinách, kdy jsem ho popravdě už ani moc nevnímala.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Alena a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Jdi pryč, ty za to můžeš
Šestinedělí probíhalo poměrně v klidu, já jsem si užívala chvíle se svým miminkem a manžela jsem nechala raději oslavovat. Občas jsem zaslechla ale jak trousí zase jednu ze svých nejapných poznámek a začala jsem ho mít plné zuby. Dnes je to už přes půl roku od porodu a já nejsem stále schopná s ním spát. Popravdě se mi hnusí, jsem na něj naštvaná. Za to, co jsem musela prožívat a byla na to sama, i když on na všem měl také svůj podíl.
On se dožaduje sexu neustále, ale já mám vždy připravenou nějakou dobrou výmluvu, když se mi nechce, ani se už nevymlouvám, jsem na něj asi někdy až příliš protivná, ale já si nemohu pomoct. Okolí mi říká, abych ještě chvíli počkala, že se to může zase spravit. Stává se to.
Žaneta (27): Sestra mě podrazila tím nejhorším způsobem. Přebrala mi přítele.
Doma tak máme pořád poměrně dusno a napjatá atmosféra by se tady dala krájet. Jenže já to mám už v sobě natolik zakotvené, že mi nejde se ani přemáhat.
