Střední škola… To jsou léta, na která většinou vzpomínáme rádi. Čím jsme starší, tím víc se nám vybavují z období „každodenní docházky do lavic“ všelijaké kuriozity a zážitky. Některé jsou humorné, jiné svou špetku humoru získají až s patřičným odstupem. Má vzpomínka je legrační i přesto, že se odehrála vlastně nedávno. Dodnes se usmívám nad tím, kam až jsou některé dívky schopné zajít, jen aby v očích spolužaček a okolí neztratily punc dokonalosti. To byl případ i Jany a jejího neexistujícího přítele.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Výtvarná výuka a ideály
Na střední umělecké se mi líbilo. Šlo o školu, kterou jsem si vybrala, takže, když mi po úspěšných přijímacích zkouškách přišla kladná odpověď ve znění: „Byl/a jste přijat/a ke studiu“, znamenalo to pro mou duši splněný sen. Umění – především klasické kreslení a malbu – jsem milovala odmalička a dodnes doufám, že bych se jím jednou dovedla i živit. Zářijový nástup do školních lavic byl proto naplněný očekáváním a ideály. Zvědavá jsem byla i na to, jací budou moji noví spolužáci. Předpokládala jsem, že v každém ohledu kreativní. Jen jsem netušila, že některé věci mohou být v jejich podání úplně jiné, než jaká je realita. O jedno podobné zjištění se postarala spolužačka Jana, která zaujala v holčičím třídním kolektivu dominantní postavení hned první měsíc. Jak to svedla? Snadno! Ústředním tématem snad všech jejích „přestávkových debat“ nebylo umění, ale hlavně kluci, kluci a ještě jednou – kluci!
Kde kdo má kluka, jen já ne
Že se mladá děvčata baví o klucích a sdělují si své první zážitky s randěním, není nic moc podivného. Pamatuji obdobné rozhovory už z dob druhého stupně základní školy, kde zájmy o navazování vztahů zvolna začínají. Těžko to mohlo být na střední jiné. Nebylo. Den co den, zaznamenávala jsem nějaký nový poznatek. Hlavního autora vyprávění ztělesňovala přitom pokaždé Jana, které bylo něco přes sedmnáct. Tím, že byla o trochu starší, nabývala zřejmě dojmu důležitosti. Ten pak předváděla skrze vyprávění o svém, naprosto dokonalém klukovi Jirkovi. Jednou Jirka dovedl „to“, později zase „tamto“. Její hlasitá slova nešla nikde na chodbě přeslechnout. Janě se líbilo být středem pozornosti, z čehož nehodlala slevit. Jediná já jsem se pokoušela příběhy o Jirkovi ignorovat. Proč? Upřímně proto, že jsem sama nejspíš trpěla pocitem méněcennosti, protože jsem žádného kluka neměla, a ani jsem v té době ještě nevěděla, jaké to je.
Klid nebyl ani v tramvaji
Zajímala mě především výtvarka a sen o dráze umělkyně. Téma vztahů bylo druhořadé, takže mi vlastně mohlo být i jedno, o čem se ta děvčata baví. Jenže nebylo. Snad ze studu, aby nějaká otázka nepadla i na mou hlavu, jsem se snažila před Janou a jejími úžasnými příběhy prchat vždy, kdy to šlo. Nebylo to ale jednoduché. Janu a jejích několik oddaně naslouchajících spolužaček jsem potkávala všude. Ve třídě, na chodbě, v jídelně, samozřejmě na dívčích toaletách i u automatu na kávu. A scénář byl všude stejný. Jednou jsem zaslechla, jak bude Janin Jirka, (kterému mělo být něco přes dvacet) v bance, kde pracuje povýšen, jindy byl zase oceněn za své příkladné sportovní výkony. Na toaletách jsem zaslechla, že Jirkův sen je, mít s Janou dvě děti, jenže u automatu na kávu to už byly děti tři! Poslední kapkou bylo setkání s Janou a jejími „mušketýrkami“ v tramvaji, kterou jsme pravidelně jezdívali do školy. Tedy, alespoň ta většina, která zatím neměla řidičský průkaz a nemohla si dovolit jízdu autem po vlastní ose. Bohužel ani v dopravním prostředku se má spolužačka nerozpakovala vyprávět. Jenže detaily, do kterých začala zacházet, byly, upřímně řečeno, podivné až nevhodné. „Jo, jo, miluje mě! A včera večer to byla taková vášeň, až málem spadl lustr ze stropu. Jsem hodně dobrá a on taky… Jo, je fakt dobrej a o víkendu to bude tak velký, že bude potřebovat opravu i nábytek!“ Slyšela jsem přes půl vagonu a trapně sledovala, jak se někteří starší spolucestující nevěřícně otáčejí. „Hmmm, tak aby se vám nerozbilo nářadí, kutilové.“ Pomyslela jsem si v duchu.
Téma ke kávě i na lavičku
Když zrovna Jana chyběla, suplovaly ji, bohužel výborně, její kolegyně. Styl Janina vyjadřování ovládl všechny a já musela poslouchat „vášnivé příběhy“ dál. Když jsem si chtěla přinést od automatu kávu a v klidu ji vychutnat na lavičce před třídou, ihned se objevila skupinka holek a už to jelo… Nebylo úniku a dříve nebo později mě čekalo, vyjít buď s pravdou ven, anebo si vymýšlet, že už také nějakou zkušenost mám. Dotaz samozřejmě přišel a já se rozhodla nelhat. V klidu jsem upila kávy a odpověděla, že žádného kluka momentálně nemám. „To je hrůza… Měla by ses poradit s Janou, jak na to. Určitě by ti pomohla.“ Pronesla soucitně Tereza, jedna ze spolužaček, na mou adresu. Nevím, co bylo horší. Jestli to, že tón jejího hlasu zněl skutečně důvěryhodně, anebo že jsem právě dostala Janu, které jsem onoho božského Jirku vlastně také malinko záviděla, za vzor. „Víte co? Viděly jste toho Jirku někdy? Já ne.“ Pronesla jsem zoufale a trefila přitom do černého. Že jde o pana nejúžasnějšího, věděla celá škola, potažmo snad i jeden celý tramvajový spoj MHD, ale naživo ho neviděl nikdo. Skeptičtí byli k velkému Jirkovi i někteří kluci spolužáci.
Reflektory zhasly
Když přišla Jana další den do školy, zájem o její historky pokračoval. Přesto se zdálo, že je něco jinak. Holky chtěly najednou Jirku poznat a začaly vymýšlet, jak to zařídit. Tu by se dalo jít na zábavu, tu do obchodního centra na kávu nebo do kina a Janě začaly kvapem docházet výmluvy. Jednou byl Jirka v práci, později píchl pneumatiku a další týden měl dokonce zlomenou nohu… Sociální sítě o jeho existenci také mlčely a nic na tom nezměnilo, že Jana stále opakovala, že si jeho zaměstnavatel v bance vysloveně nepřeje, aby měl kdekoliv založený profil. Bylo nutné jednat a Jana se rozhodla, že to svým kamarádkám natře.
Za nějakou dobu jsem zaslechla cosi o setkání v kavárně nedalekého OC. Prý tam chce Jirku všem představit. Dnes vím, že jsem tam měla jít. Mohla jsem se také pobavit. Jenže strach, že by to všechno mohla být pravda, mi vadil. Jana totiž s Jirkou přišla a byl přesně takový, jak o něm vyprávěla. Mladý, pohledný, vysoký, v obleku… Na stole v kavárně ležérně pohodil klíčky od auta. Plán vyšel a spolužačky se opět rozplývaly obdivem. Jen se nepočítalo s tím, že se v kavárně mohou omylem střetnout i s Jirkovým, vlastně Markovým, nejlepším kamarádem, který vše prozradil, když zamířil ke stolu a radostně ho, z ničeho nic, začal zpovídat, co tam dělá a jak se má jeho žena… Janin plán se rázem proměnil na katastrofu, protože horší situace, jak všem ukázat, že žádného přítele nemá a nikdy neměla, už nemohla nastat. Nezbylo jí, než přiznat, že Jirka je vlastně Marek a není to její kluk, ale její, šťastně ženatý kamarád – soused. I když se situaci všichni zasmáli a nikdo jí nic nevyčítal, světla Janiných ramp nejen že zhasla, ale vlastně to byl i totální „příběhový blackout“. Cesty tramvají i přestávky ve škole, byly najednou o poznání klidnější a dokonce jsme se občas bavily i o něčem jiném, než o klucích. Třeba o výtvarce.
