Žirafa – dlouhá léta mi nikdo neřekl jinak, než takto. Má výška mě velmi trápila a brala jsem ji jako hendikep. Nejvíc mě trápilo, že snad na světě neexistuje chlap, který by o mě stál a chtěl mít ženu, která by ho převyšovala. Pak jsem se poznala s Martinem, který mě naučil mít se ráda taková, jaká jsem.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Nikdo mi neřekl jinak, než žirafa
Už od školy jsem poslouchala narážky na mou výšku. Spolužáci mi začali říkat žirafa – a nebylo divu. V osmnácti letech jsem více než o hlavu převyšovala všechny své spolužačky. Všichni kluci, které jsem znala, byli menší než já. Hodně mě to trápilo, protože všechny holky v mém věku už dávno měly přítele, ale já pořád nic. Měla jsem spoustu kamarádů, ale žádný z nich neprojevil sebemenší zájem mě třeba pozvat na rande. A moje bezmoc z výšky se jen prohlubovala.
Boty na podpatku jsem rovnou zavrhla a obrečela
Najít si kluka nebyl můj jediný problém. Chtěla jsem se líbit a nosit pěkné oblečení a boty. Jenže s mou výškou jsem často narazila na problém, že oblečení mělo krátké rukávy, nebo nohavice, a co bot týče, s velikostí nohy 43 bylo dost obtížné v dámském oddělení něco sehnat. Podpatky jsem rovnou obrečela. Kvůli tomu jsem často nosila mužské oblečení i boty, a připadala jsem si ještě hůř.
Má nejlepší kamarádka se vdávala
Takto čas plynul dál, a já si pomalu začala zvykat na to, že zůstanu sama asi do konce života. Moje nejlepší kamarádka plánovala svatbu, a já jí šla za svědka. Před ní jsem se snažila tvářit, jak moc se s ní na její velký den těším, ale uvnitř mě jsem cítila jen závist. Proč ona měla to štěstí a je drobné postavy a na mě se osud opravdu vyřádil? Tahle myšlenka mě provázela každý večer před spaním.
Svatbu jsem se snažila hlavně přežít
Alespoň v den svatby jsem si připadala pěkně. Šaty jsem si nechala ušít na míru, takže byly až k zemi. Díky tomu se mi povedlo zakrýt moje nepříliš vzhledné sandálky, které jsem si obula. Obřad jsem přetrpěla, protože mé myšlenky stále zaplavoval pocit žárlivosti, ale na venek jsem na sobě nedala nic znát. Odpoledne, když skončily mé povinnosti svědka, jsem si sedla do rohu místnosti a jen tak pozorovala, jak se lidé baví. Byla jsem tam snad jediná bez partnera.
Martin byl sympatický hned od začátku
Z ničeho nic si vedle mě sedl celkem sympatický muž. „Tak pěkná žena by neměla na svatbě sedět sama.“ Na chvíli jsem na něj jen koukala, ale pak mě to pobavilo a usmála jsem se. Celý zbytek večera jsme pak spolu vedli nezávaznou konverzaci a já se přistihla, že se dobře bavím. Nakonec jsme se s Martinem rozloučili, ale jak jsem byla zvyklá, moje číslo si nevzal a ani nenavrhl, že bychom se ještě někdy mohli vidět.
Myslela jsem, že mě bere jen jako kamarádku
Po pár dnech jsem na toho muže zapomněla a žila si dál svůj nudný život, plný sebelítosti. Když mi však zazvonil mobil a na druhém konci se ozval jeho hlas, byla jsem štěstím bez sebe. Dali jsme si schůzku v baru, a náš společný večer byl opět plný humoru. Martin mě pozval na další rande. Byla jsem vůči tomu skeptická. Byl o hlavu menší než já, a proto mi bylo celkem jasné, že se chce pouze bavit a určitě ve mně vidí pouze kamarádku.
Nevěřila jsem, že by se do mě mohl zamilovat
Po pár schůzkách jednoho dne zvážněl a vyznal se mi ze svých citů. Martin se do mě zamiloval a doufal, že moje city k němu jsou stejné. Já ho však odmítla. Řekla jsem mu narovinu, ať si ze mě nedělá srandu. Je o hlavu menší a takový vztah nebude nikdy fungovat. Martin na mě udiveně hleděl. Moje výška mu vůbec nevadila. Měl mě rád jako člověka, hlavně proto, jaká jsem a jak dobře si rozumíme a výškový rozdíl byl pro něj jen povrchní záležitostí.
To, že jsme se dali dohromady, byla nejlepší věc na světě
Chvíli jsem ještě váhala, ale nakonec jsme se dali dohromady. A ani teď, po dvaceti letech toho nelituju. Každý den mi dokazuje, jak je naše láska opravdová a komplex z mojí výšky je pouze v mé hlavě. Díky němu je však podstatně menší, a teď opravdu už řeším pouze potíže s oblečením. Za to svého manžela nesmírně miluju a jsem mu vděčná. Dal mi pocítit, jak jsem výjimečná i se svými 190 cm!
Vím, že před sebou máme ještě mnoho krásných společných chvil, a na všechny z nich se moc těším už teď.
