Je mi 28 let. Měla jsem pro většinu lidí pohádkové dětství. Oba rodiče, byla jsem zdravá, nikdy jsem ničím nestrádala a měla jsem dokonce i sestru, se kterou jsme si hodně rozuměli. Díky finanční podpoře rodičů jsem vystudovala vysokou školu a v současné době bydlím v jiném městě jako normální dospělý pracující člověk. S rodiči si často voláme a jednou za 2-4 týdny za nimi jezdím na víkend.
Našla jsem si přítele, který je v nesporném rozvodovém řízení. Jeho manželka je přesvědčená, že rozvod se odehrává kvůli mně. My oba víme, že já jsem následek a ne příčina, ale člověku s bolestí asi dělá dobře mít viníka v někom jiném, než v nich dvou. Z manželství mají malou dceru. A manželka přes dceru s přítelem manipulovala, vzbuzovala pocit viny, až se se mnou přítel rozešel, protože nabyl dojmu, že si musí vybrat mezi mnou a dcerou. Já nesla rozchod velmi špatně, pláč, smutek, špatné spaní, stravovací režim apod. Po čase jsme to nevydrželi a vrátili se k sobě. Je to už několik měsíců a je nám spolu moc dobře. I s malou Natálkou vycházíme dobře.
Problém jsou mí rodiče, především matka. Už tak špatně nesla, že mám přítele, který ještě stále řeší rozvod a ještě k tomu má „cizí dítě“. Fakt, že se se mnou rozešel, z něj v jejich očích udělal největšího padoucha na světě, protože jsem kvůli němu byla nešťastná. A to, že nyní jsem kvůli němu šťastná, na tom nic nemění. Matka nevynechá jedinou příležitost zkritizovat jeho, popř. jeho dceru. Všechno je špatně a on mě „jen využívá a zase zahodí“. Při každé zmínce o něm se tváří, jako by právě spolkla citron. Další věc je, že nechci mít děti, z vlastního rozhodnutí dávno před tím, než jsem přítele poznala. Ale matka si to vyložila tak, že další děti nechce přítel a já prostě přijala jeho názor. Otec není nadšený, ale snaží se být chápavější.
Mám rodiče moc ráda, chci jim dělat radost, ale ne na úkor vlastního života. Nevím, jak se se situací poprat a jak ji urovnat. Ráda bych přítele někdy vzala s sebou k rodině (od rozchodu ho neviděli a bojím se, jak by setkání vypadalo) a opravdu mi vadí, jak se maminka vůči mému vztahu projevuje. Z každého vyprávění o hezkém výletě nebo zážitku je přednáška o tom, jak si ničím život a jaký je on gauner. Nedokážu jí vysvětlit, že je mi takhle dobře a to by si přece měla přát. A především, že by měla respektovat moje přání v takové věci. Nechci omezovat ani kazit vztah s rodinou, nechci se vzdávat vztahu, který mě naplňuje, a už mě unavuje žít ve dvou světech, kdy v každém mám jen jedno.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená slečno, jste zletilá a svéprávná. Lhát se nemá, ale není nutné říkat celou pravdu. O svých kontaktech a prožitcích s partnerem s rodiči nemluvte. Na dotaz odpovídejte velmi stručně. Např.: „Ano je mezi námi jakýsi vztah a další vývoj nemohu odhadnout“. Na eventuální kritiku ze strany maminky odpovídejte zrcadlem. Např.: „Ano, vím jsi přesvědčena, že je“. Dodejte: „Promiň, ale nechci o tom mluvit“.
Jiná věc je reálná rizikovost vašeho vztahu. Obávám se, že tlak matky přítelova dítěte hned tak neustane. Tudíž vše bude mnohem složitější, něž vypadá teď a nyní. Dle Sigmunda Freuda asociace, jež nás napadají nejsou zdaleka jen náhodné. Vyplývají ze zkušenosti. Mě právě nad vašim příběhem napadají citace árií ze známých oper. První: „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli, na své štěstí dobře pomysli…“, druhá: „Toreadore smělý, pozor si dej…“.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.