Když jsme si před lety vyhlédli pozemek na konci města, radovali jsme se, že se konečně po období v paneláku osamostatníme a užijeme si skutečnou pohodu. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak! Nedá se tady žít!
Splnili jsme si sen
Když jsme si před deseti lety brali hypotéku, přemýšleli jsme s přítelem, zda zvládneme utáhnout nový projekt i dítě. Oba jsme totiž toužili po rodině. Za dva roky se nám narodila Amélie a krátce na to jsme se stěhovali. Bylo to nádherné období! Po mnoha letech v paneláku jsme opravdu toužili po kousku svého vlastního nebe, kde nám nebude nikdo v deset večer vrtat vrtačkou do zdi nebo se ve dvě v noci nerozhodne, že by bylo vhodné pozvat rodinu a známé na party. Sen o bydlení za městem se nám plnil, podobně jako přání mít dítě. Byla to kouzelná doba!
Objevily se nové stavební pozemky
Naše místo bylo jako poslední v řadě a než jsme začali stavět, bylo nám vysvětleno, že další domy se již v našem okolí stavět nebudou. Poté se ale obměnilo vedení města a my jsme se museli smířit s tím, že budeme mít ze všech stran našeho pozemku sousedy. Místo klidných procházek na konci světa se mateřská dovolená stala doslova utrpením. Snažila jsem se pokaždé vzít auto a jet kousek dál za město, aby měla dcera aspoň chvíli klid na spaní. Sen o vlastní zahradě, kde bude dítě spinkat v kočárku, zatímco já budu opečovávat skalku, se rychle rozplynul. Všude okolo nás byly stavební stroje a pracovalo se od rána do večera.
Doufali jsme, že budeme mít klid
Samozřejmě jsme chápali, že dům potichu postavi nelze, a proto jsme se celou situaci snažili brát s nadhledem. Stále jsme si opakovali, že se jedná pouze o dočasný stav, který brzy skončí. Doufali jsme, že noví sousedé budou klidní a bezproblémoví lidé, se kterými si pak budeme vyměňovat zážitky ze stavby zahrady nebo se budeme navzájem zvát na grilování.
Potom přišel šok
Okolo nás postavili další čtyři domy. Asi bylo bláhové si myslet, že si se všemi sedneme. Jedni sousedé sice měli pět dětí, které neustále pobíhali všude okolo, ale jejich rodiče byli moc sympatičtí a navíc jsme obdivovali, že si ke svým dvěma dětem vzali ještě tři z dětských domovů. Obdivovali jsme je a říkali jsme si, že naše Amélka alespoň bude mít v budoucnu kamarády. Nakonec jsme však zůstali paf!
Kvůli slepicím se po okolí line šílený smrad
Do dalšího z domů se totiž nastěhoval mladý manželský pár s asi dvouletou holčičkou. To by bylo celé v pořádku, ale byli to velmi zarytí ekologové. Ihned po nastěhování chodili na místní úřad a usilovali o to, aby slibovaná asfaltová silnice, která měla usnadnit příjezd k našim domům, nikdy nevznikla, protože by škodila životnímu prostředí. Druhý měsíc po nastěhování si jednu část zahrady zaplnili slepicemi z klecových chovů, aby jim vytvořili nový a úžasný domov. Jejich výběh těsně sousedil s naším domem a ten smrad vám raději nebudu popisovat.
Jarmila (51): Mám panický strach ze psů. Co si ale pořídil soused, to byla bestie.
Nasadili tomu korunu, když si druhou polovinu pozemku zaplnili psy. Maminka té malé holčičky totiž byla angažovaná v nějakém ochranném spolku a přišlo jí skvělé, že může poskytnout zahradu devíti pejskům. To je sice hezké, ale měli by je brát na vycházky a chodit venčit jinam než na zahradu.
Naše vysněné bydlení je v troskách. Celý život budeme splácet hypotéku za místo, které dokázala proměnit v páchnoucí a hlučné místo pouze jedna jediná rodina. Abych byla upřímná, nejraději bych se odstěhovala. Je ovšem logické, že na naše místo by se jen tak někdo nastěhovat nechtěl. Nedá se tady žít! Mnohdy jsem si přála, aby se odstěhovali, ale to asi nemají v nejmenším úmyslu.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
