Nevím, jestli se mám stydět, být šťastná nebo nešťastná. Jsem úplně obyčejná mladá žena, které se líbí ženy, a ráda by si namluvila přítelkyni. Dosud jsem k tomu moc příležitostí neměla. Vztahy, které prošly mým životem, byly katastrofální. V okamžiku, kdy jsem už lásku vzdala, přišla nečekaně a plnou parou. Jen jsem netušila, že se zamiluji do své gynekoložky, což zní dost absurdně, vím…
Líbí se mi ženy
Kdy jsem poprvé zjistila, že se mi líbí ženy? Vlastně si nevzpomínám, protože zájem o stejné pohlaví jsem měla ujasněný odmalička. Všechny panenky byly pouze ženského rodu, všechna plyšová zvířátka byly samičky, v pohádkách jsem pokukovala po princeznách nikoliv po princích. Proti klukům jsem nic neměla, ale nezajímali mě. Vše v „ženském rodě“ jsem upřednostňovala odjakživa, ale orientaci jsem si uvědomila až někdy ve dvaceti. Do té doby jsem si myslela, že když mě kluci absolutně nezajímají, budu zřejmě asexuální a věc ukončila. Ani to, že se na rozdíl od jiných nezamilovávám a nikoho nemám, mi nevadilo. Ještě v osmnácti jsem byla rozhodnutá žít single, navždy, a bez jakýchkoliv vztahů. Radikální proměnu přinesla až první láska.
Láska z módního butiku
Romana byla mou první láskou. Šlo o, povoláním modelku, kterou jsem náhodně potkala v jednom módním butiku, když jsem si šla vybírat nové lodičky. Akorát jsem se přebírala vystavenými botami, když mi najednou učaroval zvláštní ženský hlas, který si u pokladny vyřizoval nákup kabelky. Otočila jsem se a spatřila tmavovlasou ženu, jen o pár roků starší než já, s klasickou postavou modelky. Mně táhlo na dvaadvacet, jí bylo, jak jsem později zjistila, dvacet pět. Nevím, co se stalo, ale najednou mě to k ní neuvěřitelně přitahovalo. Natolik, že jsem se rozhodla, nějak vhodně připojit k hovoru. Povedlo se. Romana byla klasická modelka, přesto měla tendenci, vést se mnou kamarádský, nikoliv povýšený dialog. To mě zaujalo natolik, až jsem vyhrkla, že bychom se někdy mohly sejít i na kávu, a o módě popovídat. Zajímala ji nějaká značka, kterou jsem dobře znala já, a bylo to. Vyměnily jsme si kontakty a brzy se také sešly. Romana přišla s rozpuštěnými, dlouhými hnědými vlasy, v přiléhavém tričku s ornamenty, černých riflích a lodičkách, s obří luxusní kabelkou. Pozdravily jsme se pusou na tvář. V tom, jako by mnou projel blesk. Přesto jsem nedávala nic znát. Úspěšně. Obdobně proběhla i další setkání. Rozhodující okamžik přinesl až den, kdy se mi Romana prvně svěřila, že je bisexuální a že by někdy ráda zkusila vztah se ženou. Je zvědavá. Jenže, nepřitahují ji „mužné“ typy. V tu chvíli jsem vyšla s pravdou ven. Domluvily jsme se a já s ní zanedlouho prožila tři nejkrásnější noci svého života. Byla jsem šťastná a neuvědomovala si, že zatímco já beru události za řádný vztah, Romana vše pojímá jen epizodně, což se nám stalo osudným. Brzy přišla s tím, že je zamilovaná do nějakého sportovce a „dámské úlety“ ji už nezajímají. Rozešly jsme se a mně zůstala díra v srdci i řada otázek v hlavě… Přesto jsem si přála, na lásku a ženy nezanevřít.
Období zlomu
V tu dobu jsem už vyhledávala možnosti, jak se seznámit s nějakou ženou, která bude brát vztah stejně vážně a zodpovědně, jako já. Po náročném přemlouvání sama sebe, jsem nakonec našla přes inzerát Veroniku. Podle fotografie i stylu psaní mi přišla zajímavá a tak jsme se sešly. Jenže… Úspěch se nekonal. Verča byla sice fajn holka, ale po emailech mě trochu mystifikovala. Vůbec nevypadala jako modelka, spíše měla dost kilo navíc a hlavně, nebyla můj typ. Nechtěla jsem jí lhát, takže jsme se domluvily, že budeme jen kamarádit. Mrzelo mě to… Na seznamky jsem raději zanevřela a znovu se rozhodla žít sama se svými koníčky. V takovém rytmu pak uběhlo ještě čtrnáct nudných, dlouhých let…
Gynekoložka dvojnice
Byl to den, jako každý jiný. Ráno jsem měla jít na pravidelnou kontrolu ke svému gynekologovi, jenže jsem se od sestřičky dozvěděla, že ze zdravotních důvodů, budou všechny jeho pacientky přeloženy k nové ošetřující odbornici. „Místo gynekologa gynekoložka? To je zajímavé.“ Pomyslela jsem si, ale větě nepřikládala ani za mák důraz. „Určitě půjde o nějakou starší ženu.“ Myslela jsem si ještě před ordinací. Přesto mě čekal naprostý šok. Nová gynekoložka byla jen o málo starší než já, takže jí bylo přes třicet. Jenže, co bylo ještě horší, typově, jako kdyby z oka vypadla Romaně! Tmavé hnědé vlasy měla stažené do drdolu, líčení skoro žádné, ale ta podoba! V tu chvíli jsem začala zmatkovat a lapat po dechu. Najednou bylo jasné, že půjde nejen o mou nejzmatečnější prohlídku v historii, ale současně i o nejpodivnější zkušenost. Nevěděla jsem, jestli jí mám zopakovat i to, že nejsem „hetero“, takže neužívám žádné prášky anebo to raději tajit? „Jenže, co když to nějak pozná? A proč o tom přemýšlím, když je to jen gynekoložka a určitě je sama „hetero?!“ Jenže když se přiznám, nepokazím si tím něco? A co?“ Padala jedna otázka za druhou a z mé hlavy se najednou stala loď, kterou na nekonečném moři zmítá obří uragán. Teprve, když jsem odešla domů a v klidu popřemýšlela, co dál, napadala mě různá řešení, včetně toho, přehlásit se ihned k jinému odborníkovi. „Přehlásit anebo zůstat?“ To bylo zásadní rozhodnutí. Přesto, ani nevím proč, (dobře, vím, proč), jsem dala setkání s „dvojnicí“ Romany, ještě šanci.
Nepřehlédněte: Zdena (44): Přítel je zaměstnaný jako popelář. Okolí se mi kvůli tomu směje.
Mluvit nebo se stydět?
Zvědavost byla prozatím silnější než já. (Mimochodem, už jste někdy slyšely o ženě, která by se těšila na prohlídku ke gynekologovi?! Já ne.) Přesto i po druhém setkání směřovalo vše k jedinému výsledku. Podoba s Romanou byla až zarážející. Jenže otázkou zůstává, co když se doopravdy zamiluji a ona to na mně (minimálně dle reakcí mého těla), pozná? Co potom? Pokud bude „hetero“, půjde o hrozný trapas, pokud ne, pak co!? A je vůbec šance, že by z něčeho podobného mohl hypoteticky vzniknout solidní vztah? Sama nevím. Loď zmítanou v bouři připomíná vnitřek mé hlavy dodnes a dvojnice Romany zatím samozřejmě nic neví…
