Sylvu znám mnoho let. Kdysi bydlela s rodiči nedaleko našeho domu. To jsme se seznámily poprvé. Později se její rodina přestěhovala, ale nakonec jsme se sešly znovu. Podruhé už jako kolegyně v práci. Jenže nastala nečekaná změna. Z pohodové dívky se stal během několika roků doslova postrach všech kanceláří a jejich vybavení…
Pohodová Sylva
V životě jsem moc kamarádek neměla. Alespoň ne těch dobrých, protože spolužačky anebo kolegyně z práce za kamarádky automaticky nepočítám. Nejsou to kamarádky, ale jen známé. Slovo kamarádka by mělo vždycky označovat dívku (ženu), se kterou si nejen v mnoha věcech skvěle rozumíme, ale zároveň i člověka, který nám vždy pomůže, kdykoliv je třeba. Stejně tak, jako kdykoliv jsem ochotná pomáhat zase já jí. Možná to zní idealisticky, ale je to tak. Se Sylvou jsme takové byly. Pomáhaly jsme si ve škole při učení, ač každá z nás chodila do jiné třídy, anebo když byl můj pes Adrian nemocný, byla Sylva vždycky první, kdo mi s ním pomohl dojít k veterináři. Já zase docházela k nim pokaždé, když její rodiče nestíhali a na Sylvu zbylo příliš mnoho domácích prací… Spolu jsme žehlily, myly nádobí, později třeba i umývaly okna. Není divu, že jsme se těšily i na společné dospívání. Vybíraly jsme střední a snily, že třeba jednoho dne budeme chodit nejen na stejnou školu, ale tentokráte i do stejné třídy. Bohužel, podobný sen nám nevyšel. Sylviny rodiče rozhodly ještě před tím, než jsme ukončily základku, že se odstěhují do jiného města.
Jen pes Adrian
Sice jsme si občas zatelefonovaly a napsaly, ale už to nebylo ono. Sylva brzy vrostla do jiného prostředí a mně bylo doma najednou smutno. Nevím, co bych tehdy dala za to, abych mohla k té staré Sylvě jít domů, a pomáhat třeba s nádobím. Naše dívčí klábosení, společné uklízení a vycházky s mým křížencem kokršpaněla a knírače Adrianem mi chyběly, stejně tak, jako všechny Sylviny hlášky. Nezapomenu, když mi takřka divadelní deklamací vyprávěla, jak jí jednou babička omylem ze stolu shodila a rozšlápla rovnátka. Běžně je nenosila, jen na noc, ale rodiče přesto rozhodli, že se musí dát opravit. A když je Sylvě nakonec opravili, tak jí na ně její krátkozraká babička, pro změnu zase sedla. Kolotoč oprav se proto opakoval a já pukala smíchy. K záchvatu smíchu nám stačilo málo. Jenže… Najednou jsem byla sama a ze všech těch chvilek mi zůstaly pouze příjemné vzpomínky a osamělé vycházky s Adrianem.
Zuzana (42): Moje nová kamarádka byla manželova milenka, jen jsme to o sobě navzájem nevěděly.
Akurátní kolegyně
Za nějakou dobu, jako by se Sylva do země propadla. Už mi nepsala ani nevolala, a když se mi podařilo, sehnat ji na mobilu, neměla obvykle čas. Vystudovala nějakou střední, ani nevím jakou a chystala se na vysokou. Alespoň to mi řekla. Pak se naše spojení přerušilo úplně. Mobil už nezvedala a na SMS neodepisovala. „Třeba už o mne nestojí.“ Pomyslela jsem si a nechala ji časem být. Popravdě, čím déle jsme se neviděly, tím hůře by se mi navazoval kontakt. V době, kdy se odstěhovala, jsme byly ještě malé a teď už bychom se viděly jako dospělé. Nevím proč, ale nebyla jsem si jista, jestli bych tu změnu v čase vůbec unesla. Takové ty bilance, která z nás má lepší školu, kdo více peněz v práci a jak skvělého partnera… Už by nešlo o rozsednutá rovnátka… Ne, po obnovování kamarádství za každou cenu jsem netoužila a naše budoucí setkání ponechala osudu.
Sylvu jsem neviděla snad dvacet let. V mé paměti pořád někde byla, ale její místo už dávno zaujali jiní. Těžko jsem mohla tušit, že osud na naše kamarádství nezapomněl a chystá nám překvapení. Bohužel, vůbec ne pěkné. Do redakce, kde jsem po škole pracovala, měla nastoupit nová šéfová. Všichni jsme proto byli zvědaví, o koho půjde, protože dopředu se neproslýchala žádná informace. Až, jednoho dne situace nastala. Do jedné z našich velkých, společných kanceláří přišla akurátní žena středního věku, očividně si zakládající na luxusních šatech, gelových nehtech, doplňcích a zřejmě i pravidelných návštěvách kadeřníka. Oněměli jsme všichni. Nejvíc já. Mojí novou šéfovou se totiž stala má bývalá nejlepší kamarádka Sylva. Byla to ona. Po chvíli jsem ji pod tunou líčidel poznala ještě dříve, než nám byla oficiálně představena. Vše bylo jasné, jen šaty a vyvdané příjmení mi k ní neseděly. Doufala jsem ale, že vše bude v pořádku. Nebylo.
Šéfová postrach odpadkových košů
Hned, jak se to hodilo, šla jsem ji pozdravit. Úlek ovšem střídal šok. Sylva se nejen tvářila, jako když mě nepoznává, ale ještě ke všemu mi zdůraznila, že jsem její podřízená, takže si budeme zásadně vykat. Koukala jsem na ni s otevřenými ústy a jen zírala. Do staré Sylvy měla tahle arogantní krasavice hodně daleko. Nicméně, nedalo mi, abych její hrdost alespoň trochu nepošťouchla. „A co rovnátka? Ty už dnes prodávají také jen ve značkových buticích?“ Pronesla jsem a potměšile pozorovala, jak tvrdě Sylva zaťala svou drobnou pěst s masívním zlatým náramkem. „Vážená, drzost na svém pracovišti netoleruji! Nemusela by se vyplatit.“ Pronesla a já raději odešla pryč. Bylo mi jedno, co říká. Nechápala jsem, jak se někdo může takhle změnit. Přesto šlo o špičku ledovce. Z mé bývalé kamarádky se totiž přes noc stal doslova postrach redakce. Ke všemu jí její nadřízení všechno dovolovali. Takže, jak si Sylva ukázala, tak to bylo. Jednou se jí v kanceláři nelíbil nábytek, tak se musel přestěhovat, později se jí nelíbila zase kuchyňka. Když zoufalí řemeslníci přemontovali kuchyňku, přišla znovu s tím, že jí nevyhovuje nábytek v kanceláři a že jí nastěhují její vlastní z domova, protože jinak se tam už nikdy nesoustředí. A tak to šlo pořád dokola. S kolegy jsme jen nechápavě kouleli očima. Sylva se v podobných úletech vyžívala, a když už nešlo stěhovat či měnit nábytek, zaostřila na odpadkové koše, které byly prý neestetické a páchnoucí, takže musely pryč z místností. Výsledek byl, že jsme museli chodit s odpadky typu „vymáčený sáček čaje či pytlík od slaných buráků“ až na dvůr. Když pak Sylvin nadřízený přece jen rozhodl, že odstěhování košů z místností byla chyba, zaměřila se na koberce a nechala si do pracovny přivést vlastní – starožitný, na který ji nikdo nesměl špinavými botami ani stoupnout. Jednoho kolegu prý nechala i zout… Ten, když pak odcházel, cítil se natolik zostuzen, že vzteky nakopl první koš, který po cestě viděl a místo práce jsme pak do večera nenápadně očima pokukovali, kam všude se zakutálely zbytky ze slaných buráků, které do koše kdosi před tím vyhodil… „Koše jsou pro zlost.“ Okomentovala pak situaci s nosem nahoru Sylva, která se cítila vítězně.
Čtěte také: Táňa (43): Kamarádka mě pomlouvá před dcerou. Řekla jí o mě hrozné věci, nevím, o co jí jde.
Jiné to s ní nebylo ani po pracovní stránce. Jednou chtěla to, a pak zase úplně něco jiného. Říkala si „silná osobnost“, ale já pro ni měla jinou „silnou přezdívku“. Tehdy jsem se definitivně rozhodla, že než dále pracovat pod „dámou hrůzostrašnou“, raději dám výpověď a najdu si práci jinde. Stalo se. Výpověď jsem vyřídila, a beze slova pak z redakce odešla. Dobře jsem udělala. Panovačnost, s jakou Sylva vystupuje, se prý již delší dobu značně zajídá i jejímu manželovi, který ji doma musí poslouchat na slovo jako pejsek. Přesto, nic netrvá věčně. Možná, že i jemu dojde jednoho dne trpělivost. Jak se má Sylva dnes, nevím. Jediné, co vím je, že i nadále budu vděčná, že se už „sto let“ nevídáme. Přesto mi ta stará Sylva skutečně moc chybí…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
