Ema (18): Bojím se zahájení sexuálního života

Má potíž je tak trochu atypická. Nedávno jsem oslavila osmnáctiny, brzy mi bude devatenáct a za nějakou dobu dvacet, dvacet jedna… Jsem holka mnoha zájmů a koníčků, přesto mám z jedné věci v životě obrovský strach. Zřejmě to bude znít podivně, ale už od puberty se dopředu bojím okamžiku, kdy budu muset, kvůli založení rodiny, zahájit sexuální život…

Tento článek vychází z reálného příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Hodně zájmů

Myslím, že kdybych se měla popsat, popsala bych se nejspíš jako pohodová, spolehlivá, možná i trochu extrovertní holka. Nejsem šprt, učím se průměrně, nenosím brýle ani netrpím žádnou anomálií, kvůli které bych se měla cítit nekomfortně. Se spolužáky není problém, mám řadu kamarádů, kamarádek i koníčků. Výškově jsem tak akorát, podobně i postavou, prsa mám dvojky, dlouhé pěkné vlasy. Zkrátka a jasně, není jediného důvodu, proč bych měla trpět nějakým komplexem. Přesto mi okolí tvrdí, že nějaký „a dost velký“ mít musím. Proč? Protože, kdyby ne, těžko bych trpěla, prý ničím nepodloženým strachem z budoucího milostného života. Jenže já příčinu svých obav znám a není to určitě žádný tělesný komplex.

Strach ze sexu bez příčiny? 

Objevil se už někdy v jedenácti, kdy jsem se začínala o témata sex a vztahy poprvé zajímat. Předtím můj svět naplňovalo jen chození do školy, psaní úkolů, hodiny flétny, výtvarný kroužek a sbírání zvířecích figurek. Vlastně, kdybych tenkrát nebyla nucena, shánět první podprsenku na, docela rychle se tvarující hrudník, vkročila bych do tajů světa dospělých žen ještě později. Přesto, čas postupného poznávání a z něj plynoucího strachu, nadešel. Podprsenky nebo depilace byla ještě témata srandovní. Horší už byla kapitola s názvem: Sex. Na rozdíl od jiných holek a kluků, na mne výhled života, jehož podstatnou částí má být i sexuální kontakt, zrovna dobře nezapůsobil. A já získávala panický strach. Ne bezdůvodně, jak si mnozí dodnes myslí. Přitom, ona z generace na generaci přenášená moudra, jako že to při prvním sexu jen štípne, nebo že je potřeba dávat pozor na nežádoucí otěhotnění, byla jen vrcholky ledovců, proč se můj strach stupňoval.

Že se na budoucí zkušenosti se sexem všichni moji spolužáci a kamarádi vesměs těší, jen já ne, jsem věděla. Přesto jsem nechápala, proč. „K čemu vlastně sex je?“ Tázala jsem se sama sebe a celé to na mne působilo, že začít si s někým milostný vztah je ve skutečnosti něco, jako hra naslepo. Zkrátka nikdy nevíte, na koho narazíte a kdy se stane něco fatálního. Což není pro mne, holku, která chce vystudovat, založit slibnou kariéru a hlavně žít, přijatelné. Rodiče sice usoudili, že můj strach je bez příčiny a postupně se s roky rozplyne, ale já vím své.

Nechtěné těhotenství, antikoncepce, pohlavní choroby

Milostný vztah není jen o tom, bát se, že se stane v posteli trapas. Je to především o zodpovědnosti. A když si jen vzpomenu, jaké všechny komplikace takový milostný život má, jde mi hlava kolem, svírá se mi žaludek a je mi zle. Tak předně jde o nechtěné těhotenství. Která holka by chtěla být v dnešní době těhotná už někdy v osmnácti? Nejspíš žádná. A tak se podobné situaci všelijak zabraňuje. Kondomem, ale později, když partnera známe, třeba i antikoncepcí. Jenže, upřímně, brát prášky, o kterých ani nevím, jestli po nich omylem neztloustnu a nerozhodím si systém v těle úplně, mi zrovna bezpečné nepřijde. Proč to riskovat? A pak je tu celá přehlídka pohlavních chorob, z nichž valnou většinu ani neznám jménem. Těm by měl zamezovat právě kondom, ale, co když se něco stane? Třeba se ta věc protrhne? Zase další riziko. O legendárním „štípnutí“ při prvním kontaktu, které má nastat, radši nemluvím, protože jsem někde četla, že jsou i dívky, které mají panenství natolik silné, že kvůli nadměrné bolesti si jej musí nechat dát odstranit samostatně chirurgicky u lékaře. K tomu ještě všelijaké odřeniny apod. No a, když si tohle všechno zvážím, pak opravdu nevím, jak mi má na druhé straně rovnice vyjít, že sexuální život je něco pozitivního, či snad krásného. V mých očích totiž jde jen o riskantní a nebezpečný úlet, který je reálný snad jen tehdy, když je potřeba založit rodinu. Přesto ostatní tomu úletu fandí a mne považují i v osmnácti za nevyzrálou a nezkušenou. Prý, až se jednou konečně zamiluji, budu mluvit dočista jinak.

Čtěte také: Spokojená žena radí: Mým novým sousedem je bývalý přítel s rodinou. Děláme si naschvály a já nevím, jak dlouho to vydržím.

Láska nepomáhá

Poprvé jsem se zamilovala nedávno. Do jednoho kluka z gymnázia. Přijde mi jako zajímavý člověk, rozumíme si a já cítím, alespoň myslím, že cítím, to co cítit mám. Přesto mě ani v nehlubší mysli nenapadne, že bych si měla představovat něco víc, než kamarádství. Prostě ne. Takže všechny city a pocity zase raději odkládám na „hromádku“ s názvem nedůležité a věnuji se věcem, které pro mne důležité jsou. Třeba nerupnout z matematiky. Jenže mi to nedalo, a svěřila jsem své pocity nedávno i doma rodičům, což jsem možná neměla dělat. Ale, stalo se. Ti si totiž po vyslechnutí mého příběhu myslí, že když takhle uvažuji i v osmnácti, začíná být někde chyba. Vždyť to oni by přece měli moralizovat a neustále mi říkat, že na nějaký sex je času dost a důležitější je nyní škola… Jenže nemusí. Situace vypadá u nás doma skoro opačně. Moralizuji já a naši kroutí hlavou.

Také ve škole se holky všelijak předhání, která už nějakou známost má, jaké to je, a já? Zřejmě bych jim měla závidět anebo mít alespoň touhu je v dohledné době napodobit, přesto nic takového nedělám. Spíše na ně koukám, jako na lehkovážné osoby, které to v životě nemohou daleko dotáhnout, protože klidně dobrovolně podstupují zbytečná rizika. Nevím, mé nitro je zkrátka takové. Přesto, největší pecka na celém mém přístupu je, že zarputilá stará panna ze mne rozhodně nemluví.

Nepřehlédněte: Co se děje s vaším tělem při sexu? Mimo jiné má blahodárné účinky na organismus.

Za ideálních podmínek ano

 Kdyby totiž šlo zařídit, aby veškerá rizika, o kterých jsem psala, nebyla, prostě zmizela, jako mávnutím čarovného proutku, pak bych do vztahu šla. Nemám totiž, jak si myslím, problém se vztahy samotnými, ale pouze s riziky, která je doprovází. Proto, nebude-li rizik, mohla bych být i já přístupnější. Jenže, takhle ideálních podmínek se zřejmě jen tak nedočkám, proto je podle mého názoru lepší, milostného života se raději co nejdéle vzdávat, minimálně do té doby, než přijde touha po dětech. Možná je to divné, ale jsem zásadová a strachovat se nechci. Raději proto budu žít dál a na jistotu, i když vím, že můj přístup teď hodně lidí odsoudí anebo se mu vysměje.