Jmenuji se Pavla a je mi osmadvacet let. Po rozvodu jsem se i se svými dětmi přestěhovala zpátky do domu svých rodičů – a jsem jim za veškerou pomoc velmi vděčná. Dostala jsem se do velmi složité situace, ocitla jsem se bez peněz a ve velké dluhové pasti, až díky tátovi a mámě jsem se dokázala zase trošku postavit na nohy, a to jim nikdy nezapomenu.
Tento článek vychází z reálného příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Zatímco máma mi pomáhala hlavně s dětmi, otec mi byl psychickou oporou. Každému z nich jsem vděčná za něco, a teď si musím vybrat, zda budu držet s mámou, nebo otci řeknu o její nevěře.
Zpátky doma
Přistěhovat se zpět k rodičům pro mě nebylo vůbec jednoduché. Z domova jsem odešla brzy, v devatenácti letech jsem porodila své první dítě a pomoc od rodičů jsem v té době hrdě odmítala. Neschvalovali mého partnera, ani to, jak žijeme – ale mě to přišlo všechno v pořádku.
Až po porodu druhého dítěte mi ale došlo, co je můj manžel zač. Měl obrovské dluhy, a nakonec jej i obvinili z daňových úniků – a jeho pochybné podnikání nás všechny dostalo až na dlažbu. Jako manželka jsem ale po rozvodu značnou část dluhů zdědila také, a všechno jsem to brala jako trest za to, že jsem byla dlouhá léta úplně slepá.
Měla jsem pocit, že se ode dna už nikdy neodrazím, byla jsem s dětmi v azylovém domě, odkud nás ale naštěstí brzy odvezl táta – a zase mě společně s mámou královsky uvítali doma – to jim nikdy nezapomenu. Vděčná jsem oběma, každý z nich mi pomáhal trošku jinak, ale společně jsme to zvládli. Díky tátovi mám solidní splátkový kalendář a díky mámě můžu zase pracovat.
Neklape jim to
I když se všechno v poslední době točilo jen kolem mě, všimla jsem si, jak moc se změnil vztah mezi mými rodiči. Už spolu téměř nekomunikovali a otec spával často v obýváku na gauči, postupně jsem přicházela na to, že bojují už s delší vztahovou krizí a odcizují se. Chtěla jsem jim pomoci, vrátit jim jejich péči a starost, ale nakonec jsem došla pouze k děsivému zjištění. Moje maminka si našla milence, a dokonce ne jednoho! Podvádí tátu pravidelně, a s jedním z milenců strávila dokonce i dovolenou.
Hrozně mě to zaskočilo, mamka mi ale všechno potvrdila, přiznala se, a vyprávěla mi o svých pocitech. Jenže já ji nechápu, nevěru neuznávám, myslím si, že by měla být k tátovi upřímná a ne ho takto podvádět. Je mi moc líto táty, který mámu stále miluje a myslí si, že společnou krizi zase překonají. Není mi příjemné o tom s ním mluvit, když vím, že si naše máma za zády takto užívá.
Můžu ji ale potopit a otci to říct?
Spokojená žena radí:
Naše čtenářka Pavla se ocitla ve velmi choulostivé situaci a rozumím tomu, že jí to není ani trošku příjemné. Na druhou stranu by asi měla jen vyčkávat na to, až si situaci vyřeší sami rodiče mezi sebou. Je nejspíš na místě apelovat na maminku, aby své zálety ukončila, nebo aby se doma svému muži přiznala. Ale sama jejich dcera by se do toho míchat neměla.
Nikdo nemá rád, když se mu někdo míchá do života, a to platí i v případě rodiny. I když není snadné o tom vědět a všechno krýt, být tím, kdo přijde a bude žalovat, to není nejlepší řešení. Navíc by to nemuselo vůbec dopadnout dobře, a možná by tak paní Pavla spíše oběma rodičům jen ublížila více, než pomohla. Z tohoto začarovaného kruhu by se měli dostat samotní aktéři a ne třetí osoby, byť je to jejich vlastní dcera.
Je logické, že jste svým rodičům moc vděčná za všechno, co pro vás udělali ale to rodiče pro děti, které milují, dělají. Oplaťte jim to spíše tak, že je necháte si problémy řešit o samotě a buďte v roli jakéhosi tichého pozorovatele. Určitě si ale promluvte s maminkou, nesuďte ji, ale snažte se ji pochopit. Možná, že ještě není všechno ztraceno a rodiče si cestu k sobě zase najdou. O tom, jak to nakonec dopadne, si ale mohou rozhodnout jen oni sami.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Spokojená žena: Já nejsem vševědoucí, nejchytřejší, nejkrásnější ani nejznalejší, ale za přispění všech životních zkušeností svých i těch druhých se vás budu vždy co nejupřímněji snažit vést tou lepší cestou v životě. Nikdo není dokonalý, ale vzájemně si můžeme pomáhat se tak alespoň občas cítit. Každá žena touží po pochopení, protože se jí ho většinou tak málo v životě dostává. A kdo přece pochopí ženu lépe než žena?
