Jmenuji se Jarka a je mi 42 let, jsem již třiadvacet let vdaná, naše manželství bylo vždycky poměrně spokojené a klidné. I když i mezi námi se občas objevily mráčky, vždycky jsme všechny problémy ustáli. Když ale naše jediná dcera odešla na internát, zůstali jsme s manželem sami a náš vztah začal skřípat výrazněji.
V té době jsem si našla milence – a jsem s ním dodnes. Mezitím se však staly věci, které mě nutí přehodnotit celý svůj dosavadní život.
Nemoc, která nám změnila životy
Milence mám už téměř šest let, a jsem do něj stále více zamilovaná. Už několikrát jsem dokonce vážně uvažovala o tom, že od svého muže odejdu, protože poté, co se dcera odstěhovala na internát a dojížděla domů jen na víkendy a svátky, se mezi mnou a manželem vytvořila velká propast – a já už jsem po těch letech nebyla schopna ji překonat.
Útěk k milenci se mi zdál jako dost dobrý nápad, cítila jsem se lépe a ani mi nevadilo vést dvojí život. Do doby, než jsem si ale uvědomila, jak moc svého milence miluji. Před dvěma lety jsem už byla naplno odhodlaná, že požádám o rozvod a začnu žít se svým milencem. Všechno jsem měla naplánované, jenže osud to chtěl jinak a úplně za mě změnil všechny plány. Během preventivní prohlídky si totiž můj manžel vyslechl krutou diagnózu.
Lékař mu našel rakovinu, a to už v pokročilejším stádiu. Přišla doba, kdy jsem ho prostě nemohla opustit – a musela jsem se o něj začít starat. Svůj vztah s milencem jsem odsunula na vedlejší kolej, ale neukončila jsem ho úplně.
Čtěte také: Ema (18): Bojím se zahájení sexuálního života.
Co bude dál?
Manžel za ty dva roky bojuje a zuby nehty se drží. Když se podařilo rakovinu zahnat na ústup, začaly se ale přidružovat další problémy, a dnes na tom můj muž není moc dobře. Je z něj v podstatě ležák, i když chodit může, nemá na nic energii a moc se mu ven nechce. Stále se o něj starám, dcera mi hodně pomáhá, já však stále ve volných chvílích utíkám za svým milencem a mám jej pořád stejně moc ráda. Chtěla bych s ním žít a pořád se nevzdávám naděje na nový život, zároveň však vím, že nemohu nyní opustit ten starý a svého manžela v tom všem nechat.
Pokud se ale velmi rychle něco nestane, asi se z toho zblázním. Mám pocit, že už dál nemůžu.
PhDr. Tomáš Novák radí
Když hoří dům, je třeba co nejrychleji hasit. Není vhodný čas na úvahy, kdo je za požár zodpovědný, ani v čem byly zanedbány protipožární předpisy. Ve vaší situaci je třeba stát manželovi věrně po boku. Být mu oporou v těžkých chvílích. To je to, oč tu běží. Fyzická, a zejména myšlenková věrnost, je něco jiného. Nepodceňuji ji ani ji nepovažuji za zbytečnou. Jen se jimi – coby pomyslný hasič vašeho trápení – nezabývám. Oceňujte sama sebe v tom, že jste schopna o manžela pečovat. Všechno ostatní nechte stranou.
John Lennon kdysi řekl: „Cokoliv nám pomůže přežít páteční noc, je dobré.“ Za páteční noc lze považovat váš úkol.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
