Před třemi lety se stala vážná tragická nehoda, při které zemřel můj dvacetiletý syn. Byl mým jediným dítětem, navíc vymodleným. Dlouho jsem totiž otěhotnět nemohla. Stalo se to v lese při těžbě dřeva, syn i můj manžel totiž tuhle nebezpečnou práci milovali.
Tento článek vychází z reálného příběhu zaslaného naší čtenářkou. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Nyní nemohu překousnout fakt, že tam s ním můj muž byl, ale nezachránil ho. Vím, že je to kruté a neměla bych to ani vyslovit, ale přeji si, aby to bylo naopak. Aby můj syn přežil a raději zemřel manžel. Jsem na dně a za nehodu viním svého muže, i když vím, že na to nemohl. Už nevím, jak dál.
Jako by se v lese narodili
Můj manžel miloval les odjakživa a musím uznat, že mě jeho práce stejně děsila, jako jsem ji obdivovala. Dřevo těžil už manželův tatínek, měli to v rodině a náš syn se v otci shlédnul. Od malička s ním chodil do lesa, často mu asistoval. Čím byl starší, tím více s otcem do práce chodil. Mně se to nikdy příliš nelíbilo, vím, že je to práce nebezpečná, a doma jsem vždycky trnula strachy. Jenže zakázat jsem jim to nemohla, stejně by mě neposlouchali.
Nepřehlédněte: Ina (30): Způsobila jsem dopravní nehodu. I když jsem si trest odpykala, nestačí to. Platit budu do smrti.
I když jsem syna tlačila do vysoké školy a chtěla jsem, aby se vydal jinou cestou, nadal si říct, a po maturitě začal ihned pracovat se svým otcem v lesích. Byl tam ale šťastný, a to mi šlo především, aby byl můj milovaný syn spokojený.
Vymodlené dítě
Já jsem vždycky toužila mít velkou rodinu. O dítě jsme se snažili ihned po svatbě, ale dlouhé roky se nám počít nedařilo. Byla jsem z toho zoufalá a frustrovaná, tehdy jsem poprvé začala pociťovat stavy úzkosti, které mě od té doby už provázejí stále. Myslela jsem si, že snad nikdy mít dítě už nebudu, chodila jsem k lékařům i léčitelům, užívala jsem bylinky a byla jsem dítětem úplně posedlá. Nakonec se to však podařilo, i když to byl malý zázrak.
Na syna jsem nikdy nedala dopustit, myslím, že on se v té mé mateřské lásce občas topil a já ho dost dusila, ale nemohla jsem si pomoct. I přesto jsem z něj vychovala mladého samostatného muže, byl velmi chytrý a mohl v životě hodně dokázat, kdyby do toho nezasáhl osud a mého vymodleného syna mi nevzal.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Vilma a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nechoďte tam, bude pršet
V den tragédie byly hlášeny deště po celé republice. Zcela zřetelně si pamatuji, jak jsem na to své dva chlapy upozorňovala, když se ráno chystali do práce. Déšť jim totiž práci dost komplikoval a často, když se tvořila v lese mlha, nebylo vidět na krok. Oni si to však nedali vymluvit, normálně odešli. Domů se ale už vrátil jen jeden.
Ve čtyři hodiny odpoledne mi zazvonil telefon. Na ten pocit nikdy nezapomenu, nezapomenu ani na hlas té sestřičky z nemocnice, která mi měla oznámit, že mám muže i syna v nemocnici ve vážném stavu. Spadl na ně strom a syn byl ve vážném ohrožení života. Okamžitě jsem sedla do auta a rozjela se za nimi.
Nestihla jsem se ani rozloučit
Když jsem ale dorazila do nemocnice, už se ke mně sbíhali doktoři a oznámili mi, že můj syn zemřel. Měl vážné zranění hlavy a hrudníku, nedalo se už nic dělat. Chtěla jsem jej alespoň vidět, rozloučit se s ním, ale to mi lékaři to nedoporučili – a vlastně i zakázali. Byl totiž opravdu v hrozném stavu a ten pohled bych podle všeho nemusela unést. Smířila jsem se s tím, že syna už neuvidím a v paměti si ho alespoň zachovám takového, jaký byl. Usměvavého a krásného.
Přiznám se, že v tu chvíli jsem ani nechtěla manžela vidět, měla jsem v hlavě jen jediné, můj milovaný syn už tu není. Sesypala jsem se a museli mi píchnout injekci na uklidnění, až po třech dnech jsem se odhodlala zajít se podívat na manžela. Dříve jsem nebyla schopná podívat se mu do tváře. Tomu se kromě pár zlomenin a odřenin nic vážnějšího nestalo, když jsem ho tam viděla ležet, přála jsem si, aby to bylo naopak.
V tu chvíli mi v hlavě přeplo. Dodnes se na něj nemohu podívat bez pocitu, že jej nesnáším, že ho tam neměl brát, že mu měl možná pomoci, i když vím, že to nebylo možné, že nemohl vlastně nic udělat, a že do všeho zasáhnul osud.
Prášky mě drží nad vodou
Léčím se od té doby na psychiatrii a uvědomuji si, že mé chování není úplně normální. Lékaři se mnou odvedli velký kus práce, protože ze začátku jsem byla doslova nepříčetná, muži jsem to dávala za vinu a na psychiatrii jsem dohnala i jeho. Nyní spolu zase žijeme, a i když to už nikdy nebude jako dřív, snažíme se to překonat. Někde v hloubi duše ale cítím, že to nedokážu, že vlastně nechci.
On tam prostě byl a vrátil se, na rozdíl od mého syna. Jsem vděčná za prášky, které beru a ty mě teď drží nad vodou. I když to není nejlepší řešení, pro mě je to jediné možné řešení.
