Jako malý jsem si moc neuvědomoval, proč žiji jen s mou mámou, ale čím jsem byl starší, chtěl jsem vědět, kdo je můj otec. Ona mi to nechtěla říct. A veškeré debaty na toto téma vždy rázně ukončila. Přesto jsem začal pátrat na vlastní pěst. Když jsem ho našel, čekalo mě jen zklamání. A litoval jsem, že jsem ho hledal.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Vyrůstal jsem jen s matkou
O svém otci jsem toho nikdy moc nevěděl. Když jsem byl malý, tak mi máma jen řekla, že žádného tatínka nemám a mě její vysvětlení bohatě stačilo. Postupem času jsem však stejně chtěl vědět více a sem tam jsem se na něho vyptával. Máma mě však vždycky odbyla, že je to dávná historie a ať se smířím s tím, že vyrůstám bez něho. Nikdy nezapomněla dodat, že nám je dobře tak, jak to je.
A tak v mých dvaceti letech jsem nevěděl zhola nic o tom, kdo je můj biologický otec. Měl jsem jen dvě indicie. Jeho křestní jméno bylo Franta a pocházel ze stejného města jako já. Moje matka však byla neoblomná v tom, aby mi řekla, kdo to je. Nebyla s ní naprosto rozumná řeč. Stejně jsem pochodil také u babičky a dědy. Ani oni mi to nechtěli prozradit. Obešel jsem také všechny známé, o kterých jsem věděl, že se s nimi má matka už v té době stýkala, ale nic.
Já ho však chtěl hrozně poznat. Chtěl jsem vědět, jaké ve mně kolují geny a kdo to byl. Jednoho dne jsem využil toho, že moje máma odjela na víkend ke kamarádce na druhou stranu republiky a já zůstal doma sám. Prohledal jsem všechny její soukromé věci, abych našel alespoň nějaké vodítko. Místo toho jsem však našel krabici se starými fotkami. Byla na nich máma s nějakou holčičkou. Odhadoval jsem, že té malé mohly být tak maximálně tři roky.
Jednu z fotek jsem si schoval
Nevím, co mě to napadlo, ale jednu z těch fotek jsem si schoval. Když přijela máma domů, vůbec nepoznala, že má prohrabané věci. Uplynulo několik týdnů, než jsem si na tu ukradenou fotku vzpomněl. Přepadla mě zvědavost, kdo to je. Nemyslel jsem to vůbec špatně, a tak jsem ji vytáhl a zeptal se na to mámy. Okamžitě zbledla a začaly se jí třást ruce. Dlouhou dobu ze sebe nevypravila ani slovo a jen jsem viděl, že jí po tváři tečou slzy.
Potom se posadila, vzala fotku do svých rukou a rozvykládala se o něčem, co jsem do dneška pořádně nerozdýchal. Máma měla pádný důvod, proč se nechtěla se mnou nikdy bavit o mém otci. Ta malá holčička na obrázku byla moje sestra. A muž, o které mi matka nechtěla nikdy nic povědět, byl také její otec. Jednoho den se mí rodiče hrozně pohádali. Otec mou matku podezříval z nevěry.
To, co mi prozradila mnou naprosto otřáslo
Ona mu přísahala, že ho nikdy nepodvedla, ale on jí to nevěřil. Byl naprosto nepříčetný a v tom amoku vzal jejich malou dcerku a před zrakem mé matky ji několikrát bodl nožem a ona umřela. Otce za to tenkrát odsoudili na dvacet pět let vězení. Psychologové se shodli, že to nebyl žádný blázen, a tak to soud bral jako příkladnou vraždu. V té době už máma byla těhotná se mnou, ale otci to nikdy neřekla.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Bořek a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Po tom, co mi máma pověděla, jsem seděl jak zařezaný. Nedovedl jsem si ani představit, co si v té době musela prožít. Muselo to být naprosté peklo. V ten moment jsem chápal, proč mi nikdo nikdy nechtěl říct, co se stalo s mým otcem. A já začal litovat, že jsem se v tom vůbec kdy vrtal. Měl jsem nechat minulost spát. Na matce šlo vidět, že i po těch letech je pro ni tento zážitek velmi bolestný a bude se s ním vyrovnávat do konce života.
Svého otce jsem nenáviděl
Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem ji jen objal a slíbil jí, že už se spolu o tom nebudeme nikdy víc bavit. Nechtěl jsem vědět další podrobnosti. Byl jsem naprosto šokovaný, že můj otec je vrah. A nejen tak ledajaký. Zabil ze žárlivosti vlastní dítě. Ani jsem nechtěl vědět, jestli je ještě ve vězení, nebo už si užívá svobody. Jen jsem doufal, že se jednoho dne bude smažit v pekle. Najednou jsem pociťoval silnou náklonnost k tomu malému děvčátku, i když jsem ji neznal.
Myšlenky na to, co se stalo ještě před mým narozením, mě pronásledují dodnes. A bojím se, abych jednou třeba nebyl jako on. Lituji, že jsem tak moc pátral po minulosti, kterou jsem měl nechat spát.
