Mít rodinu, co za vámi stojí, je to nejdůležitější. Já ji kdysi měla, bohužel, kvůli mému rozhodnutí jsem o ni přišla. Na jednu stranu chápu, že se s tím rodiče nesmířili, na druhou stranu nechápu, proč mě jako své dítě v každém kroku nepodpořili.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Mé dětství bylo klasické jako u ostatních chlapečků
Své dětství v těle malého chlapce jsem si užívala. Jako každý kluk jsem měla sbírku autíček, kamionů a traktorů – ty mě fascinovaly. S tátou jsme neustále jezdili na různé srazy veteránů, motorek nebo truck trialů. Je to paradox, ale bytostně jsem nesnášela, když si má malá sestra za mnou přišla hrát do pokojíčku s kočárkem a panenkami.
Už jako malá jsem chápala rozdíl mezi ženou a mužem. Jenže co mi přišlo divné, bylo chování mého otce k mé mámě. Neustále ji ponižoval, shazoval před ostatními, posmíval se jí, že ona je ta, kdo doma uklízí, pere, vaří – prostě se stará o celou domácnost. Bylo mi jí moc líto a vždycky jsem si přála být jako ona.
S pubertou a hormony přišly i podivné úzkostné pocity
S nástupem puberty se ve mně něco zlomilo. Necítila jsem se vůbec pohodlně. Když mi rodiče kupovali oblečení, žádala jsem je o takové, aby mi hezky obeplo mou postavu. Na té jsem si začala zakládat. Neumím to vysvětlit, ale tak nějak automaticky jsem začala držet diety, protože jsem se bála, že přiberu. Postupně jsem si nechala narůst dlouhé vlasy a potají si tvořila různé účesy. Ani make-up mi nebyl cizí, ráda jsem chodila potají mamce do kabelky.
Pro kluky v mém věku jsem byla podivínem, ale s holkami jsem si náramně rozuměla. Bavilo mě se bavit o módě, drbat ostatní holky nebo se s nimi koukat na romantické slaďáky. Našim už to začalo být divné, mé chování se skutečně měnilo. Proto mě objednali k psycholožce, se kterou se mi kupodivu skvěle povídalo, měla jsem pocit, že jen ona chápe mé pocity, s nimiž se nedokážu vyrovnat ani já.
Psycholožka se stala mou důvěrnou kamarádkou
Svou psycholožku jsem navštěvovala pravidelně až do svých 18 let. Díky ní jsem přišla na to, že mi je lépe jako ženě. Jakmile jsem dospěla, začala jsem přemýšlet o změně pohlaví. Naši z toho byli velmi špatní, nemluvili se mnou, dokonce se za mě styděli, nebrali mě na žádné rodinné oslavy, prostě nikam.
Pustila jsem se tedy do akce. Nejdříve jsem musela podstoupit psychoterapii, následovala řada léků na potlačení testosteronu, které užívám mimochodem do dnes. Jednoho večera jsem se rozhodla všechno říct rodičům. Připravila jsem večeři a měla jsem v plánu si s nimi o tom v klidu popovídat. Chtěla jsem, aby znali mé pocity a přála jsem si, ať stojí celou dobu při mně.
Otec se s tím nedokázal smířit
Spletla jsem se. Jakmile jsem jim o svém plánu a cíli řekla, otec vstal od stolu a začal po mě řvát. Ačkoliv jsem byla už plnoletá, podle něj stále bydlím pod jeho střechou, tudíž je nepřípustné, abych dělala něco takového. Po asi půlhodinové přednášce dospěl k názoru, že pokud si chci skutečně nechat změnit pohlaví, budu se muset odstěhovat. „Nepřeji si, abys k nám ještě někdy přijel, Milane,“ zněla jeho poslední slova.
Vyrazil mi dech, protože já své rodiče miluji a jsou pro mě vším. Jenže znala jsem, jaký je, a proto jsem se hned další ráno sbalila a s batohem na zádech se vydala na cestu do Prahy. Naštěstí tam mám kamarádku, co mi poskytla azyl. Našla jsem si práci, posléze i nový byt a pokračovala ve své přeměně.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Lea a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Po dvou letech se mi ozvala maminka
Několikrát jsem se snažila své rodiče kontaktovat, ale marně. Až nedávno se mi ozvala máma, s níž udržuji alespoň občasné telefonní rozhovory. Ani netuší, jak mi moc psychicky pomáhá. Celý proces přeměny je fyzicky i psychicky náročný a trvá docela dlouho. Ale já na sobě pozoruji každou maličkost, která se postupně mění a užívám si to. Přestaly mi růst vousy a trochu se mi zvětšily prsy.
Vilém (34): Jsem demisexuál a bojím se, že zůstanu navždy sám.
Přede mnou je několik operací, na které se fakt těším. Je spousta lidí, co si na mě ukazuje prstem, ale já se v mém těle konečně začínám cítit dobře. I má psychika se uklidnila, protože jsem přišla na to, kdo vlastně jsem.
Jsem Lea, která se bohužel narodila v mužském těle. A moc bych si přála, aby to jednoho dne pochopili i ostatní členové rodiny, hlavně můj táta.
