Jako malá jsem měla psy ráda. Teda až do té chvíle, než se to stalo. Od té doby se psů bojím a můžu s jistotou říct, že něčemu tak nevyzpytatelnému, jako je zvíře, bych nikdy nevěřila. Nyní si však soused pořídil něco opravdu nelibého.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Měli jsme doma malého psa
Když jsem vyrůstala na vesnici, měl každý dům svého psa. Bylo naprosto nemyslitelné, že by nějaký chlupatý štěkáč v chalupě chyběl. My jsme nebyli výjimkou, měli jsme na zahradě malého psa značka pouliční směs. Nebyl vychovaný a dělal si, co se mu zlíbilo. Ryl na zahradě díry, ničil květiny a neustále se honil za malým míčkem.
Jako dítě jsem jej měla ráda, ale byl naprosto nevyzpytatelný. Když se někde objevila kočka, hnal se za ní jako bláznivý a nehleděl vpravo vlevo. A tak do mě někdy neurvale narazil. Nebo mě nechtěně kousnul, když jsem mu házela jeho oblíbený balón. Už tehdy jsem si říkala, že mít psa není jen výhoda.
Můj pohled na psy dostal poslední ránu, když mi bylo 6 let. Šla jsem k sousedům a na cestě se toulal pes. Začala jsem utíkat a hlasitě volala o pomoc, když se za mnou pes vydal. Zřejmě si myslel, že jsem nějaká kořist, a běžel za mnou. Protože byl dost velký, nebyl pro něj problém mě dohnat. Nikdy nezapomenu na tu bolest a hrozný pohled na to, jak do mě koušou ty velké zuby. Hrozně jsem ječela a trvalo nekonečně dlouho, než mi někdo přišel na pomoc. Následovala nemocnice a šití ran.
Hrozně jsem se bála
Od té doby jsem se psů šíleně bála. Bylo to opravdu na nic, protože v každém stavení, kam jsem s kamarády přišla, nějaký byl. Nesnášela jsem větu: „Neboj se, on je hodný. Nic ti neudělá.“ To určitě. Tomu tak budu věřit. Nevěřila jsem, že pes může zůstat klidný. Pokaždé se přece choval naprosto hrozně, když se mu něco nelíbilo. Bála jsem se všech psů a nebylo mi příjemné žít v prostředí, kde je lidé navíc nechávají běhat volně. Tohoto pocitu jsem se nezbavila ani v dospělosti. Když to šlo, odstěhovala jsem se do města, kde si lidé psy vodí alespoň na vodítku.
V paneláku se mi žilo parádně. Žádné nekonečné práce na zvelebování domu, a taky nulová potřeba vlastnit psa nebo cokoliv jiného, co by mě nutilo být stále a jen v bytě. Užívala jsem si volnosti a života podle sebe. Když jsme chtěli, navštívili jsme farmu nebo zoologickou zahradu. Ale doma bylo čisto a klid. Přesně tak, jak jsem si to kdysi přála. Pak ale přišel nečekaný zlom!
Soused si to pořídil
Náš soused, co bydlí nad námi, se vždy stranil kolektivu. Na setkání vlastníků téměř nechodil a dělal si vše po svém. Často jsem přemýšlela, že právě on se na vesnici dokonale hodí. Měl rád zvířata a dodržovat noční klid neuměl. Na vlastním domě by mu bylo jistě lépe. Chápala jsem, že jisté rozdíly je třeba akceptovat, a proto jsem občasné noční hlučnění přešla s tím, že druhý den bude zase svatý klid. Musíme se prostě tolerovat. Když se ale jednou ráno z jeho bytu ozývalo kňučení a štěkání, začala jsem se obávat.
Soused si pořídil štěně labradora. „To je vrchol!“ Shodovali se všichni sousedé. Všichni jsme moc dobře věděli, že chodí domů poměrně pozdě a že se mu o psa nemá kdo starat. Následovalo několik dlouhých dnů, kdy jsme si mysleli, že nám dojde trpělivost. Štěně se v malém bytě absolutně nudilo. Kvílelo, kňučelo, a šlo slyšet zvuky toho, jak demoluje nábytek.
Několikrát jsme ho upozornili, že toto snášet nebudeme. To zvíře v bytě trpělo. Když přišel, ještě po psovi řval, že mu počůral podlahu. Chodbou i výtahem se linul nelibý pach smradlavého psa, který za to ale nemohl.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Jarmila a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Když ani po dvou týdnech děsivé zvuky nepřestávaly, zavolali jsme městskou policii s tím, že tato situace se opakuje každý den. Nakonec mu doporučili, aby dal psa někomu, kdo má k dispozici zahradu nebo kdo jej alespoň několikrát denně dokáže vzít ven. Poprvé v životě mi bylo psa líto a cítila jsem, že už se toho tvora nebojím.
Nicole: Můj syn téměř zemřel po tom, co vdechl kousek popcornu.
Soused naštěstí dal na varování strážníků a přes inzerát si našel rodinu, která se psa ujala. On si domů místo psa pořídil morčata. Svatý klid, to vám řeknu. Jsme všichni nadšení, že dostal rozum. Neumím si představit, že by ten chudák pes musel žít v tak malém bytě.
