Katka je od mala má nejlepší kamarádka. V poslední době si ale zažila těžké časy. Její otec zemřel a máma se stala vdovou. Smutné na celé situaci však je i to, že již třetím rokem jejich domácnost postrádá mužskou ruku. Domácí spotřebiče si dělají, co chtějí, světla svítí jen občas a z jejich bytu se stává místo hrůzy…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Spokojené rodiny
Když jsme byly s Katkou malé holky, naše rodiny se pravidelně setkávaly. Naše mámy totiž byly kolegyně z práce, já a Katka spolužačky ze třídy a dobře si rozuměli i naši otcové. Bylo neustále co řešit. Jednou jsme se všichni sešli u nás, jindy zase u Katčiných rodičů. Co řešili dospělí, nás většinou příliš nezajímalo, protože jsme měly vlastní starosti. Ty se týkaly buď písemek ve škole, nebo nových hadříků z obchodních center. Pamatuji si, jak jsme s Katkou pokaždé zalezly do jednoho z našich pokojů a tam donekonečna rozebíraly, jak naše rodiče co nejlépe „oblbnout“, aby nám na nové šatičky, které prostě „musíme mít“, dali peníze. Zkrátka život průměrných, spokojených rodin. Těžko by nás napadlo, že se za zavřenými dveřmi dospělých řeší i skutečně temné, děsivé a vážné potíže.
Rakovina v pokročilém stádiu
Když nám bylo čtrnáct, dozvěděly jsme se závažnou zprávu. Katčin otec byl nějakou tu dobu nevyléčitelně nemocný a zbývalo mu jen pár měsíců života. Přesto svůj úděl nesl velice statečně. Do posledního okamžiku vtipkoval. Vlastně, kdyby to nebylo nutné, patrně bychom se o jeho stavu ještě nějakou dobu nic moc nedozvěděly. Katčina máma nás totiž nechávala od závažné informace dost dlouho stranou. Že má její manžel potíže, bylo znát, ale ani já, ani Katka jsme nemohly tušit nejhorší. Černý scénář se podle předpovědi lékařů bohužel brzy vyplnil a Katka zůstala sama, jen s mámou. Trvalo týdny, než jsme se všichni s novou situací sžili. Největší dopad postihl samozřejmě Katku s mámou, která si musela zvykat na status vdovy.
Spotřebiče s vlastním rozumem
Vím, že každý se s podobnými těžkostmi vyrovnává jinak, ale to, jak zareagovala Katčina máma, bylo přinejmenším divné. Protože nám došlo, že jako vdova bude brzy potřebovat s ledasčím pomoci, nabídl se můj otec, že bude-li chtít, rád jí s čímkoliv pomůže, opraví, apod. Stačí dát vědět. Jenže Katčina matka na dobrovolnou a samozřejmou nabídku reagovala tak, že se začala naší rodině naopak nepřímo vyhýbat. Setkávání probíhala najednou s mnohem delším intervalem a i v práci si dávala pozor, aby mou mámu nemusela, pokud možno vůbec, potkat. Nechápali jsme to, ale na druhou stranu jí dávali čas… „Tak to třeba zvládá.“ Krčila jsem rameny já. Pozoruhodné překvapení se odehrálo až tehdy, kdy mi Katka ve škole přiznala, že její matka nejen, že vše nezvládá, ale ještě ke všemu jde jejich domácnost do rozkladu. „Jako jak?“ Ptala jsem se. „Po technické stránce.“ Vysvětlila Katka a já vykulila oči. „Co tím myslíš?“ „Uvidíš.“ Mávla rukou, a protože byla její máma ten den dlouho do večera v práci, vznikla šance, jít k nim po delší době na návštěvu.
„Exkurze“ po bytě, který dříve fungoval, jako každý jiný, působila najednou jako z vědecko-fantastického dokumentu. S úžasem jsem zjistila, že za tu dobu, co jsme u nich s našima nebyli, se jim rozhasilo snad všechno. Počítače potřebovali přeprogramovat, polovina lustrů v bytě nesvítila, vysavač při vysávání kouřil tak temný dým, že bylo lepší raději neluxovat a mikrovlnná trouba si dělala, co chtěla. Někdy vložené jídlo po pár sekundách dočista uvařila, jindy věc naopak neohřála ani za hodinu snažení. Neuvěřitelné… Přesto jsem netušila, co všechno ještě u Katky prožiji a uvidím.
Ucpaný záchod a samo vypínací televize
Pomyslný vrchol přišel, když jsem si potřebovala odskočit. Ptala jsem se v žertu, zda mohu, aniž by tam na mne čekala nějaká „příšera z hlubin“, ale Katka mi jen odvětila, že pokud bude potřeba, musím si nechat pootevřené dveře. „Proč to?!“ Nechápala jsem a myslela si, že naráží na takovou tu ventilační záležitost, která bude zřejmě také rozbitá… Ale ne. „Nesvítí nám tam světlo, takže, když bude potřeba, musíš si pootevřít dveře.“ Vysvětlila Katka a já protočila oči v sloup. „Proboha, jak to děláte s návštěvami? Vždyť tohle je hrozné!“ Zeptala jsem se podiveně a Katka jen s povzdechem odpověděla, že návštěvy k nim už žádné nechodí. Její máma nemá peníze na opraváře a známým si o pomoc říct odmítá. Nechápala jsem to. Když jsem navíc zjistila, že jejich „místnůstka“ má potíže dokonce i se spláchnutím obyčejného toaletního papíru, začalo mě v zoufalosti napadat, že bychom mohly něco z „opravařiny“ snad nastudovat z internetu a pustit se do díla jen já a Katka… Ta se v tu chvíli „prala“ už s televizí. „Co dávají pěkného?“ Optala jsem se mírně ironicky. „Můj oblíbený film. Ale bude to s přestávkami.“ Pronesla Katka. „Jo.“ Odpověděla jsem, šla si umýt ruce, připravit nám popcorn a za nějakou chvíli usedla vedle ní. „Televize byla zřejmě jediný funkční spotřebič v jejich domácnosti.“ Pomyslela jsem si. V tu chvíli v ní ovšem zapraskalo a najednou povstala černá obrazovka. „Co to je?!“ Vyděsila jsem se a zakuckala se popcornem. „Nic, říkala jsem, že to bude s přestávkami. Ta naše bedna se totiž občas sama vypne.“ Vysvětlila Katka, máchající ve vzduchu ovladačem, druhou rukou televizi hrozící pěstí. Plácla jsem se zoufale do čela. „Já myslela, že jsi mluvila o reklamách, ne o tom, že vám televize odpadává uprostřed programu!“ Vybuchla jsem, ale do záchvatu smíchu. Na Katčině domácnosti mě už nemohlo překvapit nic.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Dana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Temný byt na konci vesmíru
Legrace ovšem končila tam, kde začínal reálný svět. Katčina máma se sice po nějaké době na některé opravářské zákroky zmohla, ale skvělý výkon to zrovna nebyl. U konce byly i naše vzájemné návštěvy. Pokud vůbec někdo někam šel, bývala to většinou Katka a její máma k nám, opačně se návštěva už nekonala… Přesto mé mámě do očí více, jak rok tvrdila, že je u nich vše v pořádku a nic se neděje. Nevím. Možná jsem příliš mladá na to, abych celou věc správně pochopila, přesto si dodnes myslím své. S Katkou jsme se mezi tím obě rozešly na střední školy a dnes se vídáme, i proto, že máme obě hodně co na studium, skutečně jen občas. Vývoj a čas nezastavíme, přesto čím dál, tím více, vzpomínám na staré dobré časy, kdy Katčin byt nepřipomínal temný svět na konci vesmíru, ale můj drahý, „druhý domov“.
