Život v našem paneláku šel dlouho stejně. Někdo se přistěhoval, někdo odstěhoval. Je tu i pár rodin, co zde žijí od jeho postavení. Co se ale děje v posledních třech měsících, to nemá obdoby. Trpíme všichni, a to kvůli jedné jediné rodině.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Klidný panelák
Náš panelák byl postaven v osmdesátých letech na bývalé louce. A představoval luxus. Na tehdejší dobu zde bylo vše, co si člověk přál. Do centra města kousek, velké prostorné byty, a taky dostatek soukromí v případě, že lidé dodržují základní pravidla soužití.
Společenství vlastníků se staralo o to, aby lidé dodržovali noční klid, potřebné soukromí, ale také po čase i klid a oznamovací povinnost spojenou s pracemi na rekonstrukci. Nikdy nebyl problém. Když se našli majitelé bytu, kteří nařízení nerespektovali, byl s nimi veden spor – a za nedlouho dům opustili. Věděli jsme, že dokud bude hlavním šéfem bývalý právník, jsme v pohodě.
Anarchie ve vedení
Jenže ten se na důchod přestěhoval do bungalovu, a nastalo nové vedení. Nebo spíš bezvládí. Každý se snažil prosazovat svoje novinky. Takže se mezitím do domu nastěhovali vlastníci, kteří byty ve velkém začali pronajímat. Tím pádem bylo mnohem složitější hlídat jednotlivé nově přistěhované lidi. Začalo to tím, že se sem hrnuli studenti, kteří pořádali i v malém bytě mejdany. Ale skončilo to tak, že se zde nedá žít.
Když si byt vedle mě koupil jeden pán z jiného města, okamžitě jej obsadil mladou rodinou. To bylo ještě fajn. Každý chápe pláč malého dítěte, i nutnost nedodržovat denní či noční režim. Bylo krásné vidět, jak dítě roste. Ti se ale za nedlouho odstěhovali a muž do sousedního bytu vpustil nepřizpůsobivou rodinu. To už bylo jiné kafe.
Při vší úctě, takové sousedy nechce nikdo z nás. Vidět jejich příběh v televizi a poslat jim pár peněz, aby mohli žít s podobně založenými lidmi, to by bylo super. Ale vyfasovat je za sousedy, to prostě nechcete.
Špína a děti věčně řvoucí na chodbě
Tito lidé se do bytu přistěhovali v počtu pět osob – tři dospělí a dvě děti. Poté se do tři plus jedničky přistěhovali ještě další dva mladí se třemi dětmi. Nebylo možnosti, jak tomu zabránit. Začalo hotové peklo. Nikdy nic neuklízeli a odpadky pohazovali okolo sebe. Slovo odpadkový koš prostě neznali. Dělali si kdykoliv cokoliv, jejich děti si věčně hrály na chodbě a honily se po schodišti. Nastaly nekonečné dny, kdy jsme ve dne i v noci byli nuceni poslouchat jejich hlasitou hudbu. Naprosto kdykoliv. Děti samozřejmě nechodily ani do školy, ani do školky.
Policisté nic nezmohli
Několik sousedů už na ně volalo policii. Alespoň tehdy, když porušovali noční klid. Děti mých dlouholetých kamarádů chodily do školy nevyspané, protože tito lidé měli byt přímo nad nimi. Ti lidé se nebáli ničeho a dělali si, co se jim zlíbilo. Když u nich byla již po několikáté policejní hlídka, nedalo mi to. Zeptala jsem se policistů, co můžeme dělat, aby už to skončilo. Pán mi řekl, že je mu to líto, ale že nezmůžeme nic. Ani my, ani oni – jako státní orgán. Není možné nic dělat.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Irena a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Dům se začíná vylidňovat
Pomalu a jistě se začali odstěhovávat starousedlíci. A s každým nově příchozím novým majitelem bytu jako by se situace zhoršovala. Opět další a další problémové rodiny. Nakonec jsem zjistila, že téměř všichni mí známí se odstěhovali někam jinam. „Nestojí nám to za to.“ Často mi říkali, ať byt prodám a najdu si něco lepšího. Je to pro mě těžké. V bytě jsem vychovala děti, a také jsem se tam až do poslední chvíle starala o svého nemocného manžela. Neumím to místo jen tak lehce opustit. Je ale pravda, že se tam v poslední době začínám bát.
Růžena (65): Inkontinence mi skoro zničila život. A jak se zachoval manžel?
Minulý týden okradli noví nájemníci mou dlouholetou kamarádku. Opět se ničeho nedovolala. Policie nakonec nic nevyšetřila. Ztrácím nervy a začínám se na stará kolena dívat po novém bydlení. Vypadá to, že město z našeho klidného domova nechává mlčky vyrůst osadu pro nepřizpůsobivé. Je to hrozně smutné.
