Moje patnáctiletá dcera Martina nebyla nikdy hubená holka. Ve škole se jí často posmívali. Když se do ní však obořila kvůli její váze i moje matka, už to psychicky neunesla. Teď se jí s pomocí lékařů snažím dát dohromady, aby to opět byla moje malá usměvavá holčička, stejně jako bývala dříve. Není to ale jednoduché.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Snažila jsem se, aby ve mně Martina měla matku i otce
Ve svém životě mám pouze dvě blízké osoby. Je to moje dcera Martina a moje matka Simona. Tátu jsem nikdy nepoznala. Také já svou holčičku vychovala bez partnera, který o nás dvě jednoduše nestál a opustil nás ještě dříve, než se malá narodila. Vždy jsem se však snažila mojí dcerce vynahradit také druhého rodiče, aby jí v životě nic nechybělo. Bránila jsem ji a málo ji připravila na to, že svět může být krutý.
Martina nikdy nebyla žádné tintítko. Vždy byla holka krev a mlíko, ale když přišla do puberty, výrazně přibrala. Já ji vždy utěšovala, že to nevadí. Měla jsem ji ráda takovou, jaká byla. Ale okolí to postupně začalo vnímat jinak. Ve škole se jí začali posmívat spolužáci a dostala od nich přezdívku „hroch“. Já se ji snažila vždy povzbudit, aby si z toho nic nedělala. Měla přece ještě mě a na své spolužáky se mohla zvysoka vykašlat.
Moje dcera se snažila zhubnout, ale bez úspěchu
Přesto na ní šlo vidět, jak se postupně mění. Už nebyla tou usměvavou dívkou jako kdysi. Věděla jsem, že ji trápí její váha a to, jak se k ní všichni chovají. Ale ať držela dietu, jakou chtěla, zhubnout se jí nedařilo. Dvě kila shodila, ale vzápětí další tři nabrala. Moje máma mi hodně vyčítala, že nedbám na její stravu, ale já si myslela, že dělám naprosté maximum. Snažila jsem se vařit zdravě a Martinu jsem stále ve všem povzbuzovala.
Každou neděli k nám chodila moje máma na oběd, ale její poslední návštěva dost věcí změnila. Ten den jsem dělala smažený květák s bramborem, a když si už Martina dávala pátý kousek velkého květáku, moje máma to nevydržela. „Přestaň tolik žrát, pak se divíš, že jsi tlustá jak prase“, vyletělo z jejích úst dříve, než si stihla rozmyslet, co chce vlastně říct. Já na ni jen vytřeštila oči, ale moje dcera se zvedla, utekla od stolu a zamknula se v koupelně.
Chtěla jsem, aby moje máma odešla a nechala nás na pokoji
Začala jsem na mou mámu křičet, proč to udělala a snažila jsem se přesvědčit Martinu, aby vylezla z koupelny. Ona mi však ani neodpověděla. Jen šlo přes dveře slyšet, že tam pláče. Požádala jsem matku, aby odešla a nechala nás samotné. Došlo mi, že na mou dceru už toho bylo moc. Nejen, že se jí smáli spolužáci, ale její babička tomu nasadila naprostou korunu a zasáhla ji do jejího nejcitlivějšího místa.
Čekala jsem ještě hodinu, než Martina otevřela dveře, ale když vyšla, byla celá od krve. Měla obě zápěstí pořezané, a ještě před tím, než omdlela, jen řekla „mami“. Byl to ten nejděsivější zážitek, jaký jsem kdy zažila. Ani nevím, jak přijela sanitka a odvezla mou holčičku do nemocnice. Čekání v nemocniční chodbě, než se objevil doktor a řekl mi, jak na tom je, bylo nesnesitelné. Naštěstí se jim ji povedlo zachránit. Kdyby ale sama neotevřela včas dveře, dnes už by tady s námi nebyla.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Jana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nebyla jsem tak dobrá matka, jak jsem si myslela
Věděla jsem, že moje dítě na tom není psychicky dobře a její váha ji hodně trápí, ale netušila jsem, že to je až tak vážné. Až zpětně mi docházelo, jak moc volala o pomoc a já to přehlížela. Chtěla jsem věřit, že to není takový problém, ale pro ni evidentně byl. Psychiatr, který si pak vzal Martinku do parády, mi vysvětlil spoustu věcí. A nás čekal naprosto nový život, nebo alespoň přístup k němu.
Viola (32): Lesbická kamarádka dala mému nevěrnému příteli za vyučenou.
Už je to rok, co se Martina léčí a jsou vidět pokroky. Učí se mít ráda své tělo takové, jaké je. Učí se, jak se vypořádat s posměšky od okolí a spoustu dalších věcí. Jen doufám, že je na dobré cestě a už se tahle situace nebude nikdy opakovat.
