Byla jsem mladá a řidičský průkaz jsem měla teprve jen pár měsíců, když jsem způsobila vážnou dopravní nehodu a málem zabila malého kluka. Ten seděl v autě se svými rodiči – byli to naši sousedé a dodnes mi to nemohou odpustit. I když se jejich syn zotavil, bohužel bude mít doživotní následky.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Mě to celé samozřejmě moc mrzí, svůj trest jsem si také odpykala, splácím odškodnění i pokuty, ale i tak nemám chvíli klidu. Pro lidi z okolí budu vždy za tu nezodpovědnou, která málem zabila malé dítě. Já jsem však nechtěla a dodnes mě mrzí, že jsem za ten volant vůbec sedla.
Konečně to mám
Řidičský průkaz jsem si začala dělat ve dvaadvaceti letech a musím přiznat, že to pro mě bylo něco neskutečně těžkého. Nakonec jsem složila zkoušky až napotřetí a byla jsem z autoškoly tak vystresovaná, že jsem si myslela, že za volant snad už nikdy nesednu. Jenže moji přátelé mě neustále přemlouvali a nutili si za volant sednout.
Když už ten řidičák máš, měla bys jezdit, říkali mi. Měli pravdu, řidičský průkaz je v dnešní době důležitý, a tak jsem sebrala odvahu a jeden den si půjčila auto od kamaráda a rozhodla se, že si vyjedu na projížďku po okolí. To byla však moje osudová chyba.
Dnes vím, že jsem neměla nikoho poslouchat a řídit se tím, jak jsem se cítila a já jsem se upřímně na řízení v provozu, a navíc sama v autě, opravdu necítila. Asi jsem se spíše chtěla předvést, dokázat všem, že nejsem srab, a že to zvládnu. Zvládne to přece kde kdo, myslela jsem si.
Zmatek a velká křižovatka
I když jsem byla čerstvě po autoškole, kde do nás pravidla silničního provozu hrnuli učitelé neustále, měla jsem ještě v určitých věcech docela chaos. A jakmile jsem dorazila na větší křižovatku, byla jsem v háji. Zazmatkovala jsem i v tom osudném okamžiku, nevěděla jsem najednou, komu mám dát přednost a kdy mohu jet já, a vyrazila jsem dřív. Nepustila jsem auto našich sousedů, kteří s sebou měli svého osmiletého syna.
Nabourala jsem do nich a jejich synkovi jsem způsobila nárazem vážné zdravotní komplikace. Léčil se z toho téměř rok a zůstaly mu následky. Na jednu nohu špatně chodí, už si nikdy nezaběhá ani nezasportuje, jsem ale moc ráda, že tak hrozný náraz přežil.
Z toho zlého snu už se neprobudím
V té chvíli, kdy se nehoda stala, jsem byla úplně mimo, moc si nevybavuji ani detaily. Tak strašně jsem zazmatkovala, že se přiznám, vůbec jsem netušila, co vlastně dělám. Byla jsem otřesená a v hlavě mi proběhnul snad celý život. Z auta jsem vysedla a snažila jsem se pomoci ale marně. Museli přijet hasiči a kluka vystřihávat, jeho rodiče hrozně plakali a křičeli po mně. Tím, že jsme se znali, to bylo všechno mnohem horší.
Následující dny jsem byla jako ve zlém snu, trápila mě psychika, nemohla jsem spát nebo jsem se budila v důsledku nočních můr celá zpocená. Úplně jsem přestala fungovat, čekala jsem jen na pokyny svého právníka a na informace z nemocnice. Nakonec byl závěr jasný – budu muset k soudu, a nejen, že budu platit, ale také si půjdu sednout do vězení. Pochopila jsem, že z tohoto snu se už nikdy neprobudím.
Co budu dělat ve vězení?
Bylo to příšerné a tento pocit nepřeji nikomu, U soudu jsem se dozvěděla, jak syn mých sousedů dopadl zdravotně, a upřímně jsem byla šťastná, že to alespoň přežil. Dostala jsem trest tři roky ve vězení a také jsem musela zaplatit pokutu a odškodnění rodině chlapce. Peníze jsem samozřejmě neměla, takže jsem se dohodla s protistranou, že budu všechno splácet.
Mnohem více mě trápilo vězení. Vůbec jsem nevěděla, co tam budu dělat, jak zapadnu a jestli to vůbec psychicky zvládnu. Nakonec jsem se ale adaptovala poměrně snadno, rok před koncem trestu mě dokonce propustili za dobré chování – a dostala jsem už jen podmínku. To však bylo trnem v oku rodině poškozeného chlapce, a jelikož bydlí vedle mě, dávají mi to dodnes pěkně sežrat.
Já se nedivím, zničila jsem život jejich malému synovi, ale já to neudělala schválně a veškerou zodpovědnost jsem přijala a také za všechno podle práva zaplatila. Proč se tedy i teď roky po nehodě musím bát vyjít z bytu?
Prožíváte podobné životní útrapy jako Ina a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Buď odejdu, nebo se toho nezbavím
Z baráku mě už skoro nikdo nezdraví, když potkám sousedy nebo jejich syna, slyším, jak si tiše šeptem pro sebe nadávají, přitom chtějí, abych to slyšela. Já bych nejraději odešla a odstěhovala se, ale to si nemohu teď dovolit, ještě budu několik let splácet nemalou částku každý měsíc – a opravdu nemůžu hledat nové bydlení, musím šetřit, abych to všechno zvládla.
Pomalu mi ale dochází, že i když jsem si odpykala trest, za tuto nehodu budu platit už do konce života.
