Se svým současným mužem jsem se poznala v divadle, kde jsem pracovala jako šatnářka. Doma jsem v té době měla už dvě děti z předchozích vztahů, což jemu vůbec nevadilo. Stará se o ně po celou dobu příkladně a láskyplně, bere je jako své vlastní děti, a mě to takhle vyhovuje.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Tím, že ani jedno z dětí nemá svého otce zapsaného v rodném listě, by chtěl můj muž obě oficiálně přijmout za své a nechat se do rodných listů zapsat on. Pro mě je to ale zásadní krok a upřímně se mi do toho jít nechce, jen nevím, jak mu to mám vysvětlit, aby se nenaštval. Vděčím mu totiž za hodně.
Láska ze šatny
Bylo mi pětadvacet let a doma jsem měla dvouletou dcerku a čtyřletého syna. Stihla jsem se stát matkou opravdu brzy, navíc na obě děti jsem od samého začátku byla sama, přiznám se, že v případě prvního těhotenství jsem ani nevěděla, kdo je otcem. Postavila jsem se k tomu jak jsem nejlépe uměla, nikdy bych na potrat nešla, a tak jsem se o děti rozhodla postarat i bez muže. Nikdo mi nepomáhal, sama pocházím z dětského domova a žádnou rodinu nemám, i proto jsem chtěla svým dětem dát to nejlepší.
Ihned poté, co jsem opustila brány dětského domova, jsem začala pracovat jako šatnářka v místním městském divadle. Bydlela jsem na ubytovně a snažila jsem se zapojit do života, jak jsem uměla. Dařilo se mi dobře, a to i poté, co už jsem měla děti, nikdy jsme se sice neměli úplně královsky, ale hlady jsme také nikdy netrpěli. A právě v práci jsem potkala svého současného muže. Pozval mě na rande, já jsem nabídku přijala a dál se všechno rozvíjelo děsně rychle. On totiž miluje děti a moc se mu líbily i ty moje, takže pouto jsme navázali silné už od začátku.
Šťastná rodinka se vším všudy
Myslím, že by nám tu pohodu a lásku mohli závidět úplně všichni, alespoň tedy na začátku. Já sama jsem nikdy tolik péče a lásky nezažila a moc jsem si to užívala, i přesto ale zůstávám stále nohama na zemi. V mužích jsem se totiž stihla už tolik zklamat, že do toho nechci tahat své děti. Ony jsou to jediné, co budu mít celý život, a neopustí mě, to chlap může udělat kdykoliv.
Víte, i když se máme skvěle a žijeme jako skutečná rodina, moje děti dokonce manželovi říkají „tati“, i když vědí, že to není jejich pravý tatínek, nikomu to nevadí. Všechno jsme jim poměrně brzy vysvětlili, já si to tak přála, můj muž ale má na věc jiný názor. Od začátku totiž usiloval o to, aby děti mohl oficiálně přijmout za své a byl zapsán i do jejich rodného listu. Mě se ale tento nápad příliš nezamlouval, ne že bych jej nemilovala nebo mu nevěřila, jen jsem asi spíše vůči dětem majetnická.
Beru je totiž pořád jen jako moje děti a jeho jako muže, který s námi žije a stará se o ně. Tím jej nechci nijak shazovat a vyšachovat z jejich výchovy nebo budoucího života, ale něco uvnitř mě mi napovídá, abych to nedělala, a já své intuici věřím. Pokud bych totiž na tento krok přistoupila, získal by manžel stejná práva na děti jako já. A kdoví co se stane, rozejdeme se a já se přece nebudu dělit o své vlastní děti s ním.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Katka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Možná mě opustí, já si jej alespoň lépe prověřím
Tohle téma je u nás doma otevřené už poměrně dlouho a já se vždycky snažím z této konverzace nějak rychle a taktně vybruslit. Zatím se mi daří všechno zahrát do autu, ale cítím, že pro mého muže tohle téma nikdy nebude uzavřené, dokud nepadne jasná odpověď. Několikrát mi však dost jasně naznačil, že je to pro něj důležité, a pokud na to nepřistoupím, hodně věcí se mezi námi změní. Já to ale beru jako takovou malou zkoušku. Ve vztahu přece nejde o úřední záznamy a potvrzení. Žijeme jako rodina a také se tak cítíme, proč kvůli tomu chodit na úřady a absolvovat dlouhý proces.
Stále doufám, že by možné řešení mohlo být další dítě, naše společné. Je velmi zvláštní, že tohle téma jsme stále ještě doma neprobírali.
