S manželem jsme měli vždycky hluboko do kapsy. Byl závislý na automatech a postupem času nás zadlužil. Přesto jsem ho milovala. Jenže jednoho dne mi oznámil, že se chce rozvést.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Pak bez jediného slova odešel a nechal mě samotnou s dcerou a dluhy na krku. Já však čekala ještě druhé dítě a musela jsem se rozhodnout.
Manžel byl závislý na automatech
V životě jsem si nevybrala dobrého partnera. Moc se o mě nezajímal a jeho jedinou zálibou a vášní se postupem času staly hrací automaty. Začalo to nevinně. Ze začátku tam hodil jen pár korun tak ze srandy, když se začal na pivu nudit. Občas se mu povedlo vyhrát a pak hostil celou hospodu. Jenže to, co začalo jako nevinná zábava, se proměnilo v naprostou závislost. Já ho však milovala i přes to, že prohrál všechny peníze, které jsme měli na nájem a jídlo.
Po několika měsících jsme na tom byli finančně tak špatně, že jsem neměla ani na to, abych koupila naší dceři nové boty. Ze svých starých už vyrostla a tlačily ji v nich prsty. Půjčovala jsem si peníze, kde se dalo. Dlužili jsme na nájmu a chyběly nám i základní potraviny. Byla jsem na pokraji svých sil, ale s mým mužem to ani nehnulo. Stále jen vysedával v herně a hrál. Došlápla si na nás i sociálka a hrozilo nám, že přijdeme o naši dceru.
Snažila jsem se, aby manžel pochopil, že to takto dál nejde
Už to takhle dál nešlo, a přestože jsem se s mým manželem nechtěla hádat, musela jsem. Začala jsem mu vyčítat jeho věčné hraní a chtěla jsem, aby to omezil. Udělal však přesný opak. Začal se rozčilovat, co pořád mám, když se o nás stará. Já mu oponovala, až se nakonec urazil. Jen mi suše oznámil, že s námi taky nemusí vůbec bydlet, sbalil si věci a odešel. Před tím ještě prohlásil, že se nechá se mnou rozvést a počastoval mě dost nepěknými urážkami.
Když odešel, nevěřila jsem tomu, že by to udělal, ale jakmile mi po několika týdnech přišla soudní obsílka, dolehlo to na mě plnou silou. A nejen proto, že se chtěl dát rozvést. Nebyl to ani týden, co jsem zjistila, že čekám druhé dítě. Byla jsem hrozně nešťastná. Bez manžela, bez peněz, se spoustou dluhů na krku a další dítě na cestě. Takhle jsem si svůj život rozhodně nepředstavovala. Toho dne mě přišla opět navštívit sociální pracovnice.
Sociální pracovnice mi navrhla možná řešení mé životní situace
Když viděla, v jakém jsem stavu, chtěla okamžitě vědět, co se stalo. Tak jsme se spolu posadily a já jí řekla naprosto všechno. Chvíli přemýšlela, jak mi nejlépe poradit a pomoct. Potom mě postavila před volbu. Jednou z možností bylo, abych šla na potrat. Pak bych si našla pořádnou práci, protože moje dcera už chodila do školky a postupně bych se z dluhů dostala a uspořádala si život. A pak tu byla ještě další možnost.
Sociální pracovnice mi navrhla, abych moje miminko donosila. Dcera zatím půjde do pečovatelského ústavu a po porodu tam umístí také moje druhé dítě. Budu tak mít možnost vypořádat se s chybějícími penězi. Zůstala bych sice na nějakou dobu, možná na pár měsíců nebo i roků bez nich, ale potom bych si je mohla odvést domů a konečně začít žít život tak, jak se má.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Klára a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Tohle byla pro mě přímo Sofiina volba
Tohle byly šílené návrhy, ale ona měla pravdu. Reálně mi hrozilo vystěhování z bytu a momentálně jsem neměla finance ani na to, abych uživila jedno dítě, natožpak dvě. Musela jsem se rozhodnout, a to velmi rychle, protože čas byl proti mně. Podle odhadů jsem už byla minimálně v sedmém týdnu těhotenství. Byla to pro mě však Sofiina volba. Nedokázala jsem se rozhodnout a věděla jsem, že ani jedna možnost není ta pravá. Jinou jsem však neměla.
Kdybych to nechala tak, jak to je, přišla bych nakonec stejně o obě děti. A tak jsem se rozhodla. Půjčila jsem si další peníze a zvolila jsem potrat. Ten den byl snad nejhorším v mém životě, ale musela jsem se s tím vyrovnat. Nechtěla jsem, aby má dcera skončila někde v domově. Bála jsem se taky toho, že by mi ji už nikdy nevrátili. Tři dny po potratu jsem si našla práci uklízečky a odpoledne i s dcerou jsem roznášela reklamní letáky.
Teď je to přesně pět let, kdy manžel odešel. Stále ještě nejsou doplacené všechny dluhy, ale už to nebude dlouho trvat. Přesto se nemáme špatně a já mám peníze i na nové oblečení pro dceru.
