Vždy jsem toužila po dětech a s manželem jsme to vždy viděli stejně. Jenže léta se nám nedařilo přirozeně otěhotnět, tak jsme se nechali pro jistotu oba vyšetřit. Verdikt byl zničující a jasný, já děti mít nemohu.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Následovala řada vyšetření, pokusy o umělé oplodnění, ale všechno selhalo. Já se ale dětí vzdát nechci a ráda bych dítě adoptovala. To však můj muž razantně odmítá a já nyní přemýšlím, že jej raději opustím. Bez dětí si život neumím představit.
Proč to nevychází?
Se svým mužem jsem už patnáct let a před deseti lety jsme měli svatbu. O dítě jsme se snažili dlouhá léta, ale pořád nám to nevycházelo. Děti jsme ale chtěli oba, a tak jsme se odhodlali a zašli na vyšetření plodnosti. Problém se objevil u mě a lékař mi sdělil, že přirozenou cestou nikdy otěhotnět nemohu. Šanci viděl pouze v umělém oplodnění, které je ale poměrně drahé, a navíc jde o běh na dlouho trať. My jsme se však doma dohodli, že do toho půjdeme a zkusíme to.
Nákladný a psychicky vyčerpávající proces ale nepřinesl žádné výsledky, a my jsme na další pokusy už neměli peníze. Všechny mé sny a touhy se rozplynuly jako pára nad hrncem. Byla jsem zničená a přestalo mě všechno bavit, začala jsem trpět depresemi a musela jsem začít docházet na terapie. Odborník mi opravdu pomohl a pomohl mi najít jiné řešení. Dítě si lze přece i adoptovat. Mě by vůbec nevadilo starat se o dítě, které jsem neporodila, chtěla jsem dát šanci tomu, které nemělo tolik štěstí. Já ho také nemám, a tak by nám bylo pohromadě moc hezky, myslela jsem si.
Manžel o tom nechce ani slyšet
Byla jsem z tohoto plánu nadšená a začala jsem se těšit, že konečně budeme tři. Náročný proces adopce bychom zvládli, když už jsme společně překonali tolik překážek. Byla jsem přesvědčená, že tohle je naše šance a zároveň šlo už o úplně poslední reálné řešení. Celá nadšená jsem to všechno sdělila svému muži a dočkala jsem se od něj ledové sprchy. Můj nápad smetl ze stolu jakoby nic.
On se přece nebude starat o cizí dítě z nějakého domova. Kdoví, kdo to dítě přivedl na svět a jaké bude mít genetické dispozice. Bylo mi z něj zle, myslela jsem si, že tohle nemůže ani myslet vážně, dítě by přece bylo naše, my bychom jej vychovávali a byli bychom rodina jako každá jiná. Ale svého muže jsem nedokázala přesvědčit.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Mirka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nemluvíme spolu, nespíme spolu, asi přijde konec
Vzala jsem s sebou manžela i na svou terapii, myslela jsem si, že by odborník s ním mohl přeci jen lépe hnout. On se ale vysmál i jemu – a byl z toho spíše trapas. Já odcházela znovu zničená. Propadala jsem se dál do svých depresí a už jsem ani neviděla záblesk světla na konci tunelu mého nekončícího trápení. Život bez dětí si jen těžko dokážu přesvědčit, navíc naše letité snahy mě úplně zaslepily a najednou mi došlo, že s manželem už ani nežijeme jako pár.
Jsme jako dva cizinci ve společném bytě, když neřešíme dítě, nemáme vlastně už co řešit. A sex jsme měli také naposledy někdy před rokem, už ani přesně nevím. Dokola se už jen dohadujeme a jakmile zmíním slovo adopce, je oheň na střeše. Už to tedy ani nezkouším a rezignovala jsem. Myslím, že je čas jít dál a rozvod je u nás na pořadu dne.
Jana (29): Jsem až ta třetí. Manželku podváděl s milenkou a milenku se mnou.
Pořád ještě nejsem tak stará, abych si nemohla najít nového partnera, kterému by nevadilo dítě si adoptovat. Možná i najdu nějakého rozvedeného tatínka a začnu se společně s ním starat o jeho děti. Mě by i tohle asi stačilo. Ale svou lásku a mateřský pud chci zkrátka potřebu někomu předat.
Naučila jsem se, že je moc důležité nepřestat doufat a věřit v lepší zítřky. A já se vzdát určitě nehodlám.
