Pět let trvalo mé manželství s Luďkem, během kterého se z něj stal hrozný despota. Nebylo s ním k vydržení. Během našeho celého vztahu se narodila dcera Kamila, kterou oba moc milujeme.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jakmile přišlo na rozvod, začali jsme si ale házet klacky pod nohy.
Musela jsem se postavit na nohy
Po rozvodu to nebylo vůbec jednoduché. Nemohla jsem sehnat práci, která by mi kvůli dceři vyhovovala. Musela jsem se několikrát stěhovat – ať už to bylo z důvodu vysokého nájmu, jeho zvýšení nebo za prací. Bohužel, byla to zrovna doba, kdy Kamila nastoupila do školy. Jakmile si našla kamarády, stěhovali jsme se.
Všimla jsem si, že tím naším cestováním dost trpí. Samozřejmě mi to neustále předhazoval i můj bývalý manžel. Jenže jemu se to mluvilo – měl skvěle placenou práci, takže si s financemi hlavu lámat zas až tak nemusel. Proto jsem začala jednat. Sehnala si levný byt a Kamilu jsem přihlásila do místní školy.
Když jsem viděla, jak je šťastná, brečela jsem i já
Myslím, že se jí tam hned zalíbilo. Chodila domů spokojená, dokonce si našla i kamarádku, se kterou se navštěvovaly nebo chodily ven. Pomalu jsem jí zařizovala také její vysněný pokojíček. Byla jsem si jista, že se nám blýská na lepší časy.
Jednoho dne jsem přišla domů z práce a dost mě překvapil dopis ve schránce. Zjistila jsem, že bývalý manžel zažádal o svěření naší dcery do své péče. Moc jsem si tím hlavu nelámala, vždyť kdo by dítě vytrhl od matky? Jenže ono se to skutečně stalo. Po celém procesu soud svěřil Kamilu do péče jejímu otci.
Naštěstí na dnech, kdy jsem Kamilu mohla vídat, jsme se bez problémů dohodli
Jediným pozitivem toho všeho byla domluva, kdy se s dcerou budu vídat. Mohla ke mně kdykoliv přijít ze školy, protože jsem se dohodli, že ji už nikam jinam přehlašovat nebudeme. Téměř jakýkoliv víkend za mnou mohla přijet. Bylo to těžké, Kamča mi doma pořád plakala, nehnula se ode mě ani na krok, já byla vděčná za každou chvilku s ní.
Kamilino chování se ale začalo zhoršovat. Poznámek v žákovské knížce přibývalo a její vyjadřování bylo mnohdy vulgární. Jednou mě zastavila i maminka Kamiliny spolužačky. Nebylo vůbec příjemné poslouchat, co mi vyprávěla. Kamila si totiž usmyslela, že za každou cenu se vrátí ke mně. A tak holkám ve škole napovídala, jak ji její táta mlátí, jak je neustále v práci a ona je věčně sama doma, dokonce ani svačiny do školy jí nedělá.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Dita a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Své dceři jsem nevěřila
Já tomu nevěřila, Luděk byl vždy ten zodpovědný a na Kamilu by nikdy nedal dopustit. Proto jsem se opatrně Kamily i já vyptávala, jak to spolu s otcem zvládají. Řekla mi téměř to stejné, co už jsem slyšela. Neváhala jsem a okamžitě Kamilu naložila do auta a vydaly jsme se za Luďkem. Ten všechno popřel a já se přikláněla spíše na jeho stranu. Kamča někdy až moc fantazírovala.
Zažádala jsem tedy o psychologický posudek a prošetření, v jakém prostředí Kamila vyrůstá. Jak sociálka, tak psycholog se shodli na tom, že by bylo mnohem lepší, kdyby vyrůstala se mnou. Jenže i přesto mou žádost soud zamítl. Nikdo to nechápe, ani můj nový právník, kterého jsem si najala.
Yveta (61): Až když se naše dcera zranila a ležela v nemocnici, zjistili jsme šokující pravdu.
Kamila je dodnes u svého otce. Vím, že trpí, ráda bych ji měla u sebe, ale státní orgány jsou mnohem silnější než já. Podnikla jsem určité kroky k tomu, aby se naším případem zabýval soud mnohem podrobněji. Budu doufat, že náš příběh nakonec někoho obměkčí a budeme zase brzy spolu.
