Problém, který jsem prožívala řadu let, zná možná nejedna z nás. Jde přesně o ten okamžik, kdy nás mají vlastní matky natolik rády, až se nám neustále snaží mluvit do života. V mládí je podobný přístup pochopitelný. Horší je to však v okamžiku, kdy už je vám přes třicet, dokonce čtyřicet a maminka vám každý den radí, co si obléknout a kde se poohlédnout po vhodném partnerovi.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Samotářka
Jako malé dítě jsem byla vždycky spíše v ústraní. Nebavilo mě, hrát si s ostatními na honěnou okolo stromů nebo převlékat s holkami panenky. Pokud to bylo možné, ráda jsem trávila veškerý volný čas sama. Sama se svými myšlenkami a fantazií. Samozřejmě, že když bylo potřeba komunikovat, komunikovala jsem. Pouze jsem nevyhledávala společnost ostatních. V dětství, ve škole i v pozdějším životě jsem své styky omezovala především na společensky potřebné a přijatelné. Kdo však měl na mé rozhodnutí od začátku opačný názor, byla má matka. Od mala mě totiž strojila nejen do kýčovitých šatů, které vybírala ona, ale i schválně mě posílala všude tam, kde bylo nejvíce lidí a tedy i možností, navazovat nějaké kontakty. Rozumím jí. Nechtěla, aby ze mě vyrostla jednoho dne těžká introvertka, jenže, její přístup se nezměnil ani poté, co jsem přesáhla třicítku. To už složité bylo…
Introvertka a asexuálka
Je pravda, že introvertního typu jsem. Ale, znovu musím říci, že v žádném případě ne takového, abych se bála promluvit i s vlastním sousedem nebo něco vyjednávat po telefonu. Pouze nevyhledávám nějaká zvláštní přátelství, což má souvislost i s jinou věcí, kterou je má, řekněme, charakteristika. Být asexuálním člověkem v obyčejné lidské populaci je totiž nejednou složité. S muži se dávat do hovoru můžete jen omezeně, protože každý z nich nese ve svém nitru alespoň trochu z té touhy, „dostat ženu do polohy vodorovné“ a s ženami se moc podrobně bavit také nedá, protože zase neustále vyzvídají, jestli někoho máte, pokud ano, koho, a pokud nikoho, tak proč… Jde o nekonečnou smyčku stereotypů života. Právě proto, že nejsem ke svému okolí nijak výrazně přitahována, raději se všem hrozícím střetům straním. Mou povahu ostatně dostatečně vystihuje i můj módní vkus. Pokud možno nenápadný, jednoduchý, občas směřující spíše k unisexovým modelům a variantám. Tak je tomu dnes, když zbyl jen otec. Jenže, ještě před rokem, kdy žila má matka, tomu tak bývalo s obtížemi.
Jako náctileté mi máma pořád sháněla všelijaké krátké mini sukně, boty na neuvěřitelně vysokých podpatcích, spousty kraťoučkých mini šatů a až přehnaně vyzývavých triček s výstřihy. Cíl byl jasný. Proměnit dívku, které se více líbily bílé dámské košile a černé pletené vestičky, na provokativní osobu, která bude idolem chlapců. Přesně o to jsem mámě nestála a tak byl u nás doma neustálý boj. O to, že se neumím ustrojit, ale i o to, že jednoho dne zůstanu sama. Problém byl, že já po samotě od mládí toužila a neměla jsem s takovou prognózou žádný problém. Naopak, čím více se mi máma pletla do života, tím větší potíže pak vznikaly. Ale, vysvětlete jí to.
Převlékání za barákem
Občas jsem konfliktu předešla tím, že jsem si vzala své oblíbené kalhoty s košilí a vestičkou do tašky s učením, na sebe před mámou oblékla vyzývavé mini, odešla do školy, a ihned za barákem se pak tajně pod schody domu převlékala. Zkrátka, nic mě nemohlo donutit, být někým jiným, než jsem. Pořád jsem se utěšovala, že hned, až se odstěhuji a trochu zestárnu, nebude na mne mít už tolik vliv. Když mi bylo dvacet, našla jsem si při zaměstnání práci a opravdu se z domova rodičů odstěhovala. Vypadalo to dobře, jenže i tak jsem musela čelit každodenním telefonátům, a nakonec i zasílání balíčků s šaty, které bych měla nosit. Kategoricky jsem proto další „stylistické“ dovednosti své mámě zakázala. Výsledek se ale rozplynul do ztracena. Telefon mlčel dva dny a balíčky s šaty začaly přicházet znovu, ani ne po měsíci. K tomu všemu ještě má máma chodila po celém městě a neustále mi sháněla vhodného partnera. Bylo to něco, jako obrázek ze špatného hororu.
Třicítka pryč
Vygradování situace přišlo s třicítkou. To už bylo mé mamince sice něco přes šedesát, ale její aktivita absolutně neustávala. Minimálně ne na poli shánění vhodného ženicha. Během pěti let mi dokázala sehnat snad dvacet různých partnerů, z nichž jeden byl vážně „lepší než druhý“. Jirka, kterého jsem naštěstí viděla pouze na snímku, měl jen základní vzdělání a liboval si v alkoholu, Aleš byl instalatér s nevyřešenou minulostí, Václav zase dokonalý znalec žen… Zkrátka, má máma v nouzi nepohrdla jediným možným nápadníkem a já zase nestačila zavěšovat mobil. Domluva nepomáhala a náš vzájemný vztah byl již na bodu mrazu. I nadávek, kterých jsem za svůj postoj schytala, bylo mnoho. Od staré panny až po jalovici, létalo vzduchem cokoliv. Tolik moc chtěla být má máma babičkou a hrdou vypravěčkou příběhů o dceři, jejím manželovi a spokojené rodince. Mockrát mi proto vyčetla, že jsem neuvěřitelný sobec, kterému jsou všichni lhostejní.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Jitka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Kdo je tu sobec?
O otázce, kdo je vlastně sobec, by se dalo hodně konverzovat a vždy s nejistým koncem. Na jednu stranu mohu být sobec já, protože se nechci obětovat pro život s někým, na kom mi nikdy nebude dostatečně záležet a tvořit děti, které vůbec nechci. To ano. Jenže na stranu druhou je sobec i má matka. Vždyť proč mě celou tu dobu tlačila do ryze ženských šatů? Proč se snažila, sehnat mi jakéhokoliv muže a skrze něj i děti? Proč? Bohužel, vždy jen proto, aby mohla být zajímavá před svým okolím, aby se mohla chlubit… Jaké jsou mé city nebo možnosti, ji dočista nezajímalo. Nepochopila, že těhotná budu muset být já, nějakého jejího „pana zázračného“ budu muset mít u sebe zase já a starat se o potomka znovu já. Ne ona. Ale já! Určitě mi proto nepřijde sobecké, rozhodnout se pro svobodný život v okamžiku, kdy znám vlastní hodnoty. To její snažení mi totiž vždycky připomínalo takové ty zoufalé rodiče, kteří mají např. „anti-hudební“ dítě, ale strkají do něj horentní sumy za učitele hudební výchovy, přihlašují ho do nejrůznějších soutěží a pak se uraženě diví, když dítě neuspěje. Je to jednoduché. Když nemá dar hrát nebo zpívat už v sobě, těžko se to v něm kdy přelomí. Stejné je to i s osobními preferencemi v životě.
Jolana (44): Můj manžel má dítě s jinou. Přišla jsem na to a teď nevím, jak dál.
Dnes, když už má maminka bohužel není, mě podobné „potíže“ nepronásledují. Mám klid a mohu si opravdu dělat to, co chci a k čemu jsem byla genetickou výbavou určena. Jediné, co mě však do konce života nikdy nepřestane mrzet je, že mě má máma nepochopila, i když já se jí snažila situaci mnohokrát vysvětlit…
