Je to příhoda, na kterou bych pyšná být neměla, přesto do jisté míry jsem. Dala jsme se totiž dohromady s jedním klukem. Ovšem, jenom na základě zjištění, že je synem mého oblíbeného profesora. Důvodem ale není snaha, vylepšit si známky, nýbrž pan profesor sám…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Kluk, který mě nezajímá
Matěje jsem potkala na vysoké hned první den, když jsem nastoupila do prvního ročníku. Stál zrovna u automatu na bagety a nějakým zvláštním způsobem „mu domlouval“, aby bagetu, která se zašprajcovala, vypudil ze svých útrob ven. Pousmála jsem se a šla dál. Bylo totiž hodně, co pozorovat, hodně, co řešit. Asi tak, jako když jste na nové škole v prváku. Musela jsem na studijní, vyřídit si index, zjistit si přednášky a jejich vyučující… Bavilo mě i pozorovat, jak kdo vypadá a jak se kdo chová. Přiznám se, že do „silně ležérně“ oblečeného Matěje, bych například nikdy neřekla, že se jedná o syna jednoho z místních profesorů. Jeho „vystoupení“ s bagetou, mi totiž přišlo humorné ještě dlouho poté, a navíc byl typ, který by mě, myslím, jako partner nikdy nemohl zaujmout…
Krasavice a profesor
Co mi opravdu nescházelo, bylo sebevědomí. Fakt, že jsem se dostala na vysněnou vysokou, mi totiž zastřel rozum natolik, že už od začátku jsem si připadala jako jedna z místních docentek. To nebyla šťastná konstelace pro vztahy, ale těžko s ní šlo cokoliv dělat. I v minulosti jsem si vždycky zakládala na tom, že nejsem jenom hezká, ale především chytrá a významná, což je, podle mého názoru mix, který u žen většinou dohromady nebývá. S lehkou mírou arogance jsem proto zařídila vše potřebné a těšila se, jak budou vypadat vyučující. Některé jsem totiž znala dopředu, protože jejich persony byly všeobecně veřejně uznávané a známé. Ti mě přirozeně zajímali na prvním místě.
Matematiku nám přednášel docela mladý učitel, tak snad maximálně třicetiletý, výpočetní technika probíhala s jednou docentkou ve středních letech a předměty z fyziky měl na starost starší, ale nijak zvlášť zajímavý docent. Přiznám se, že jsem byla zklamaná. Do chvíle, než jsem se zapsala na latinský jazyk. Ten učil jeden velmi známý profesor a tak mě zlákalo, přidat si i tento předmět, ač jsem nemusela. Ano, šla jsme tam kvůli němu, ne kvůli latině a těšila se na první hodinu, která rozhodně nezklamala mé očekávání. Náš latinář byl totiž prvotřídní elegán ze staré školy. Jak vzhledem, tak i požadavky ke zkoušce. Bylo mu, něco málo přes šedesát, ale tím, že chodil zásadně v obleku, vestě a kravatě, vypadal neuvěřitelně zajímavě. Přitažlivě. Celý život se mi totiž líbili starší pánové v oblecích a přiznám se, že dříve, než jsem se pořádně rozkoukala, létala jsem v tom zase. Do šarmantního profesora latiny jsem se totiž zakoukala tak, až to nebylo normální a doufala, že i já jemu nebudu lhostejná… O latinu už nešlo.
Vzpoura automatů
Po nějakém týdnu jsem na chodbě potkala zase Matěje. Tentokráte, když zápolil s automatem na kávu. Zpříčil se kelímek a veškerá káva stekla po jeho obvodu skrz automat dolů. „To je klasika! Automaty! Prosím, dej pozor, ať nestoupneš do té kávy na zemi. Máš hezký boty, byla by to škoda.“ Řekl mi sympaticky a já zastala místo ve frontě, s ohledem na situaci. Dali jsme se do řeči. „Jmenuji se Daniela. Dost tě u těch automatů potkávám. Snad je něčím nezaklínáš?“ Zažertovala jsem. „Ne. Ale mám smůlu, že mi vždycky něco provedou. Mému tátovi tady včera jeden potřísnil oblek. To bys neviděla ten cirkus. Sekretářka mu musela jít vyřídit čistírnu.“ Smál se. „Tvůj táta? Na vysokou chodí někdy i rodiče?“ Zeptala jsem se hloupě. Matěj se jen zasmál. „Ne. Promiň, nepředstavil jsem se ti. Jsem Matěj a ten můj otec je zde naneštěstí obávaným latinářem.“ Pokračoval Matěj sympaticky a ve mně hrklo. „Tohle že je syn našeho latináře?!“ Podivila jsme se v duchu, ale navenek nedala nic znát. Už tehdy jsem totiž ucítila tu velikou, ale špatnou, příležitost.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Daniela a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Matěj a potvora
S Matějem jsem si vyměnila kontakt a doufala, že bych ho mohla nějak využít, abych se vloudila do jejich rodiny. Zakrátko jsem se totiž dozvěděla i to, že žijí s otcem společně, protože jeho otec je vdovec. „Skvělé!“ Pomyslela jsem si v nitru. Plán byl takový: Dostat se k němu domů a zapůsobit mezi tím na tátu. Vědomě jsem Matěje využila, jako jistý druh spojky. Jenže, plán se zvrtl dříve, než by mě napadlo. Ani po měsících jsem se k Matějovi domů nedostala, latinář sám „nezabíral“ a naše přátelství s Matějem začalo, jako na potvoru, dostávat úplně jiný rozměr. Doufala jsem, že bychom mohli být kamarádi, protože přesně ten druh citu jsem k Matějovi cítila, jenže on se do mě, po půl roce, totálně zamiloval. Pořád mě někam zval a pořád vymýšlel vhodnou příležitost, jak mi to sdělit. Bylo čím dál tím více náročnější, vyhýbat se konfrontaci a nevyjadřovat se. Jenže jeho táta byl tak úžasný a já si nedokázala pomoci. Rozhodla jsem se nakonec, že mi pan latinář za všechen risk stojí.
Marie (51): Moje dcera se živí povoláním, které mě ničí. Kde jsem udělala chybu?
Nikdy to nevzdám
I když jsem si od začátku hrála na „paničku z lepší rodiny“, skutečné finanční poměry tomu ani omylem neodpovídaly. Pořád jsem byla jen „naparfémovaná bída“ v drahých botách, která musí hodně makat, aby jako jedna z těch „vyšších kruhů“ vypadala. Proto bylo pořád výhodnější, vzít zavděk alespoň Matějem, než mu dát kopačky. Proč? Protože právě on mi stále otevíral pomyslné dveře k jeho otci. Rozhodnuto. Domluvili jsme se a Matěj byl šťastný jako bleška v pěkně hustém psím kožíšku… Začali jsme spolu chodit a já měla konečně jednoho dne příležitost, setkat se v civilním životě i s jeho slavným otcem, pro kterého mé srdce tolik plálo. Pamatoval si mě z přednášek, to ano, ale k mému zklamání to také bylo vše. Jediná věc z jeho strany totiž nenasvědčovala, že bych se mu líbila i jinak, než jen coby Matějovo děvče. Paradoxní situace. Jenže, co není, může být.
A tak jsem i dál „šťastně“ zadaná. Matěj je fajn, jen mě jako partner absolutně nepřitahuje. Při každé intimnosti se proto musím stále dokola přemáhat a hrát divadlo. Přesto doufám a nepřestávám věřit, že se jednoho dne něco stane a, mně se nakonec podaří zaujmout i muže, kterého doopravdy miluji a kterého považuji za prototyp dokonalého elegána a džentlmena – jeho otce. Možná je to sobecké, bláhové anebo drzé, ale já byla vždycky zvyklá jít za hlasem svého srdce…
