Každý z nás máme v těle určité procento ženské a mužské energie. Ženy mají více hormonu estrogenu, muži testosteronu. Někdy se však objeví různé kombinace. Já jsem od narození ženou. Jako žena se cítím a ženou chci být. Problém mi však způsobuje zvýšená mužská energie, se kterou si někdy (ne)vím rady, a díky které občas (ne)vím, „kdo jsem“.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Ženská a mužská energie
Že v těle člověka existuje cosi jako „ženská a mužská energie“, jsem se dočetla teprve nedávno. Celé roky před tím mi jako vysvětlení stačil pouze fakt, že někteří muži bývají zjemnělí a některé ženy zase hrubší. Za odpovědí na otázku, proč tomu tak je, jsem se nevydávala. Za změnou stojí až vlastní sebeuvědomění, při kterém jsem si jednoho dne začala pokládat stále více otázek: „Proč v některých případech jednám spíše jako muž?“ „Proč mám pánské koníčky?“ „Proč vůbec o tom přemýšlím?“ A postupně začala, pro vlastní radost a spokojenost, hledat odpovědi.
Jak jsem uvedla, od narození jsem žena a v ženském těle se cítím dobře. Mám ráda klasické dámské šaty, šperky, odvážné krajkové spodní prádlo. Přesto ze mne občas padají takové věty, jako třeba: „Jsem schopná jako muž.“, „Uvažuji spíše chlapsky.“ nebo „Dělám jednu věc, odvedu ji dobře a pak pokračuji k jiné.“ Jsem žena, přesto s oblibou popírám, že bych dokázala dělat více věcí najednou, protože si myslím, že je to nesmysl a když řeknu, že se mužům vyrovnám, nemyslím tím rozhodně žádný ublížený úhel pohledu. Já totiž nepotřebuji bojovat za to, abych mužům dokazovala, že dovedu to co oni, protože já prostě jdu a udělám to. Tak jsem fungovala už v dětství a funguji tak i ve své současné profesi. Mimo to by mě ani nenapadlo, rozdělovat cokoliv na mužské a ženské. Díky tomu jsem na základce hrála s kluky fotbal a na vysoké chodila do šachového kroužku. Přijde mi normální, dělat to, na co fyzicky mám a ne to, co se sluší podle pohlaví.
Je to ještě vůbec žena?
Je! I když… Kope-li dvanáctiletá holka fotbal, tak jde o věc, která se spíše přehlédne. Podobné to může být i s tím, když má doma jak sbírku kartiček pohádkových princezen tak i slavných hokejistů, nad hlavou jí visí model velkého netopýra, v koutě místnosti stojí lidská kostra nebo hraje počítačové hry. Horší už je to na střední, když se vyslovíte například v tom smyslu, že chcete být soběstačná a nespoléhat na bohaté ženichy, a nejhorší pak ve třiceti, když okolí „omylem“ sdělíte, že vás práce naplňuje a baví natolik, že jste se rozhodla upřednostnit kariéru před rodinným životem, protože na mateřskou roli se prostě odjakživa necítíte. Z mé strany rozumný postoj, pro okolí většinou šok. Přesně v takových případech pak přicházejí i první otázky typu: „Jsem vůbec ještě žena?“ Odpovídám proto: „Jsem, a pořádná!“ Jen mám prostě o něco více mužského naladění a nadhledu, než ženského, v čemž je zakopaný pes. Podobný druh otázek sebou přináší i odpovědi, jak to vlastně s tou „ženskou a mužskou“ energií v těle člověka je.
Vliv orientace
Vliv na naše možnosti, schopnosti a vizáž může mít i vrozená sexuální orientace. Odtud pochází stereotypy, pravící, že gayové bývají nejčastěji jemní muži z oděvního průmyslu a lesby zase drsné, potetované profesionální řidičky nebo tvrdé manažerky. Přesto se najde hodně výjimek, které potvrzují, že naši osobnost ovlivňuje především mix konkrétních hormonů, utvářejících každého jedince zvlášť a originálně. Proto jsem potkala i řadu drsných gayů nebo lesby, které by od heterosexuálek na první pohled nikdo nerozpoznal. Každý člověk je originál. Přesto na té orientaci opravdu něco je. Moje je totiž bisexuální, což zřejmě odpovídá i tomu, proč dovedu dělat řadu věcí zdvojeně, jak mužským, tak i ženským způsobem. Podobný základ je výhoda, ale jen do chvíle, než v konkrétní společnosti či situaci omylem uplatníte tzv. „špatný vzorec“. Což se mi stává docela často. Například nedávno, když jsem šla s několika muži kvůli výpadku tramvají neplánovanou „túru“ přes půlku města ve vysokých podpatcích, anebo když jsem svým spolupracovnicím v kanceláři mezi řečí u kávy sdělila, že občas zajdu s kamarády na pivko a oni mi klidně svěřují, jaká ženská jim právě padla do oka. V obou případech na mne okolí koukalo s povytaženým obočím. Vlastně zbytečně, ale koukalo. Přesto někdy nastalo období, kdy jsem s vnitřním rozložením sil přece jen zabojovala i já sama.
Travesti móda?
Zmíněné období mi občas přinášel pohled do zrcadla. Mám ráda výrazné a všelijak barevné věci, různé doplňky, líčení, díky čemuž mi dělá potíž přísloví: „Všeho s mírou.“ Onu míru totiž dovedu jen málokdy nalézat a občas kvůli tomu bývám „jiná“. Běžná hezká „hetero“ žena si totiž může do práce obléci klidně tričko s džíny, aniž by při tom vypadala hloupě nebo nežensky, ale já ne. Každé unisexové oblečení totiž jen zvýrazňuje mou, také „unisexovou“ osobnost a vypadat jako muž mi už vadí, přestože chlapsky klidně uvažuji nebo jednám. Raději tedy chodím oblečená výrazněji, třebaže se to občas nesetká s pochvalou. Opět, když si běžná hezká „hetero“ žena vezme výstřih, vysoké podpatky a nalíčí se, vypadá buď dobře, anebo jí okolí nešetrně (či šetrně) naznačí, že vypadá jako lehká holka. To je vše. U mě však tytéž experimenty zachází už do „mužské energie“ a pár vtipálků mi proto sdělilo také dotaz, jestli se náhodou neinspiruji i u travesti módy. Což o to. Travesti show mám docela ráda a vtipálky „utřu“ ve vteřině. Jenže? Podstatné je, že nějaký stín pravdy na jejich slovech bude. Zkrátka, když dvě ženy dělají totéž, není to totéž a i módní sféra může názorně ukázat, co s námi naše ženská či mužská energie občas provede. Pokud svou osobnost známe, není problém, lépe se přizpůsobit, jenže pokud ne, otevírá se prostor pro dost složité hledání a třeba i nekonečné otázky.
Říkám si však, že nejdůležitější je, být sám sebou a nenechat se nikým do ničeho tlačit. Ani do konkrétních šatů, ani do všelijakých stereotypů, ale ani do zakládání rodiny či klasického manželství, pokud cítíme, že na to zkrátka nemáme „buňky“.
