Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Se svým současným přítelem jsme se poznali u nás v hospůdce, kam on chodil často s kamarády na pivo a já zde pracuji. I když jsme se míjeli už pěknou řádku let, osud nás svedl dohromady teprve loni. Ani přesně nevím, jak k tomu došlo, on mě vlastně nikdy nijak zvlášť nepřitahoval, a navíc jsem nikdy nebyla na vážné vztahy.
Mám malou dcerku a chci se věnovat naplno jen jí. On navíc působil jako podivín. I přesto jsem se do něj zamilovala, jako snad nikdy do nikoho. Když jsme konečně spolu začali chodit, oznámil mi, že je nemocný, a proto vztah nechce brát úplně vážně. Jenže to už pro mě nebylo cesty zpět.
Dlouhé oťukávání
Až postupem času možná chápu, proč jsme se tak dlouho jen míjeli. I když vzhledově není Petr žádný model, má neuvěřitelně krásné oči a charisma z něj čiší na několik metrů. Pro mě je silnou osobností a přesně takoví muži mi imponují. Trvalo mi však dlouho, než jsem Petra poznala blíž. Stačilo pár panáků na konci směny a dali jsme se do řeči, pak následoval necelý rok oťukávání a já při tom myslela na jediné, chtěla jsem ho dostat do postele.
Musím se přiznat, že mi nikdy tak dlouho dostat chlapa netrvalo. Byla jsem naopak zvyklá muže získat, užít si a pak si jít svou vlastní cestou. V minulosti jsem se totiž už párkrát spálila, v jednadvaceti jsem porodila dceru a po pěti měsících jsem na ni už zůstala sama. Bylo pro mě snazší do vztahů nemíchat city – nebo jsem si to možná jen namlouvala. Petr byl však jiný, čím více mě od sebe odháněl, tím více jsem mu chtěla být nablízku. Nakonec mi došlo, že prožívám něco, co znám jen z dívčích románků. Já jsem se vážně zamilovala.
Vážné zdravotní problémy a strach z budoucnosti
Cítila jsem, že i Petr ke mně něco cítí, vždyť byl také dlouho sám a se mnou najednou trávit svůj volný čas a vypadal šťastně. Já jsem se šťastně cítila od té doby už pořád, neskutečně jsem ožila a všimlo si toho i okolí. A právě v tom byl kámen úrazu, jakmile nás okolí začalo brát jako pár, Petr se zcela změnil, začal se mi vyhýbat, neodepisoval na zprávy a nebral telefony. Přestal také chodit na pivo.
Byla jsem zoufalá a vůbec jsem netušila, co se mohlo stát. Nikdo mi nedokázal odpovědět, a já jsem se k Petrovi vůbec nemohla dostat. Na své otázky jsem ale žádala odpovědi. Až po čtvrt roce se mi to povedlo, díky jeho přátelům, kteří mě sebou o víkendu vzali na grilovačku, kde měl být i Petr.
Po několika pivech a panácích mi konečně byl schopen přiznat, co se vlastně stalo. Vztah chtěl tímto zbabělým způsobem ukončit právě proto, že to začalo být vážné. Přiznal mi, že mě také moc miluje, ale bojí se budoucnosti a nechce mi přidělávat starosti a trápit mě. Vůbec jsem ale nechápala, co se děje. Asi po hodině výslechu se mi přiznal. Má vážné zdravotní problémy a bojí se, že zemře.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Liliana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Všechno má v hlavě
I když jsem chápala, že si nechce začínat něco s mladou maminkou, kdyby se mu něco stalo, byla by to pro mě rána, ale vůbec nevím, jak si mohl myslet, že bych byla schopná opustit nemocného muže. Má problémy s dýcháním a vrozenou vadu srdce, vzhledem k tomu, že je silný kuřák a má lehce nadváhu, chápu jeho obavy, ovšem pro mě láska znamená přijmout člověka se vším, co k němu patří, a to jsou bohužel i nemoci. On mě od sebe ale stále odhání, téměř nekomunikuje, vídáme se jen velmi málo a vůbec se mnou nechce spát.
Pochopila jsem, že všechno je hlavně o jeho psychice. On má v hlavě blok, který mu napovídá, aby byl raději se svými problémy sám. Já ho v tom ale nechci a ani nemůžu nechat. Nikde není psáno, že umře teď. Pořád má šanci žít normální a plnohodnotný život a on se vlastně pohřbívá sám předčasně a zaživa. Já jsem ale bezradná, odehnat se nechci nechat, jen nevím, jak dlouho tohle všechno ještě budu schopná snášet. Moc ho miluji a chci být s ním, jenže to bych ho nejspíš musela přivázat doma k posteli.
Anna (23): Táta mého přítele má nepochopitelný koníček. Když jsem se to dozvěděla, spadla mi brada.
Upřímně vůbec nevím, co budu dělat dál. Vzdát to nechci, to nepřipadá v úvahu. Jenže i mě už síly dochází, trápím se a nemůžu s tím nic dělat.
