Kolikrát se sebe samé ptám, proč zrovna mě muselo potkat tolik neštěstí. Vždyť každému ráda pomohu, když potřebuje, nikdy jsem neprovedla nic, za co bych se měla stydět, byla jsem vzorem správného chování. Tak proč jsem musela dopadnout takhle?
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
S mým prvním mužem Josefem jsme se brali v mých 24 letech. Já byla těhotná a usoudili jsme, že bude lepší porodit naše dítě do úplné rodiny. Josef byl velmi rozumný a rodinně založený typ člověka. Jeho rodiče i prarodiče jsou křesťansky založení, takže se snažil řídil podle jejich určitého etického kodexu. Já s tím problém neměla.
Manžel začal trpět bolestmi hlavy
Když se nám narodila malá Isabela, život se nám otočil vzhůru nohama. Nebyli jsme připraveni na noci bez spánku, neustálý pláč a podobně. Ale zvykli jsme si a postupně jsme si nastavili nový režim. Všechno fungovalo tak, jak mělo. Až na Josefa, který si začal stěžovat na časté bolesti hlavy. Nedalo mu to, a tak se objednal ke svému lékaři.
Josef podstoupil všemožná vyšetření. Ta bohužel ale dobrou zprávu nepřinesla. Můj manžel měl rakovinu mozku, která byla velmi agresivní. Lékaři mu předpověděli necelý rok života. A tak, jak řekli, tak se i stalo. Josef zemřel asi za deset měsíců od jeho diagnózy. Jeho odchod mě velmi bolel a bolí do teď.
Bez pomoci rodiny bych to nezvládla
Nedovedla jsem si život bez něj představit, vždyť tu po sobě zanechal ještě malou dceru, která ho ani pořádně nepoznala. Teprve se naučila říkat „tati“ a on zemřel. Trápila jsem se dlouho, dokonce jsem pár měsíců nemohla normálně fungovat, takže se k nám na čas nastěhovala jak má matka, tak i má tchýně. Jsem jim vděčná, že se o nás staraly.
Ke starosti o nás dvě se také přidal Josefův bratr Milan. Ten zase zastával všechny mužské práce u nás v domě. Posekal trávu, spravil, co bylo třeba, vymaloval, a nakonec mi pomohl odvézt Josefovy věci. Mnohdy u nás zůstával i přes noc, Isabela si ho zamilovala, dá se říct, že jí Milan vynahrazoval otce.
Nakonec jsme spolu strávili noc
S Milanem jsme spolu trávili stále více času. Bral nás na rodinné výlety, pořádali jsme pikniky, společné obědy, bylo to fajn. Asi dva roky po Josefově smrti jsem se s Milanem vyspala. Situace k tomu přímo vybízela – dobrá večeře, sklenka vína a romantický film při svíčkách. Všímala jsem si, že už delší dobu jsme po sobě pokukovali. Po společné noci jsme si řekli, že to spolu zkusíme.
Pro naši rodinu to vůbec nebylo překvapením, všichni se spíše divili, že nám to trvalo tak dlouho. Já jsem konečně zase začala pořádně žít. Po nějaké době mě Milan požádal o ruku. Chvilku jsem sice váhala, ale nakonec jsem kývla. Právě tehdy se mi vybavila má první žádost o ruku – od Josefa. O to víc se ozval ten svíravý pocit uvnitř mě, když jsem si uvědomila, že si budu brát jeho bratra.
Náš svatební den měl být dokonalý
Den svatby se blížil. Tentokrát jsem byla mnohem více vystresovanější než při mé první svatbě. Chtěla jsem, aby všechno bylo perfektní a abych si svatbu pořádně užila. Při té první jsem byla ráda, když jsem si mohla brzy lehnout, protože kvůli těhotenství mě neustále trápily nevolnosti.
Milan měl před sebou ještě jednu dlouhou cestu, než nastoupí do nového zaměstnání
Naštěstí vše proběhlo podle mých představ a já si zase užívala toho, že jsem vdanou paní. Všechno nám zjednodušila i Isabelka, která začala Milana oslovovat „tati“. Dokonce jsme spolu plánovali i druhé dítě. Ale rozhodli jsme se, že na to se vrhneme, až se Milan vrátí z cest – pracoval jako řidič kamionu a čekala ho poslední týdenní cesta do zahraničí.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Simona a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Milan odjel a já se pustila do příprav nového záhonku na zahradě. Dva dny na to u nás zazvonili dva policisté. Nechápavě jsem je pozvala dál a čekala něco v tom smyslu, že jsem jela na červenou nebo že se u nás v ulici opět potulují zloději. Jenže jejich slova mě srazila na zem. Oznámili mi, že měl Milan autonehodu, kterou nepřežil.
Viola (27): Babička mi říkala, ať se vdám pro peníze, že si na toho chlapa časem zvyknu.
Nemám, co bych dál vyprávěla. V krátké době jsem přišla o oba své muže a dcera o své tatínky. Mám pocit, že jsem snad prokletá, vždyť tohle není možné. Proto jsem se zařekla, že muže do svého života už nepustím. Neustála bych další podobnou situaci.
