Vím, že přístup nás žen ke vztahům, je obecně hodně materiální. Možná se to říká těžce, ale která z nás by nepadla blahem před možností, získat movitého, úspěšného muže? Jenže, i takový sen by měl znát vlastní hranice. Pokud se tak neděje, může jít o dost zásadní problém.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Nejlepší kamarádka Pavlína a její hračky
Asi jako každá holka, mám i já z dětství jednu nejlepší kamarádku. Jmenuje se Pavlína a byla by úplně perfektní holka, kdyby ji ovšem nesvírala až neuvěřitelná touha po materiálních stránkách života. Podobný rys se u ní projevil už v dětství. Pamatuji si, že když jsme se ještě jako děti pravidelně navštěvovaly a dělily o hračky, musela mít Pavlína vždycky všechno, co já. Vím, to je mezi dětmi běžné, jenže ne tady. Oběma se nám líbily třeba panenky pohádkových princezen a tak jsme si je přály k svátkům, narozeninám, Vánocům. Dostaly jsme je. Já princeznu v orientálních šatech, Pavlína princeznu v šatech růžových. Vše bylo v pořádku. Ovšem, jen do chvíle, než Pavlína za nějakou dobu přišla i s tou panenkou, jakou jsem měla já. Proč, když měla už jednu vlastní? To byl ten problém. Nedokázala totiž nemít to, co má druhý. Doslova. Byla podvědomě přesvědčena, že musí mít nejen všechny své věci, ale ještě k tomu i všechny ty věci, které má její okolí a rodiče jí v tom poměrně často vycházeli vstříc. Jistě. Ono to vypadá, že ze mne právě mluví závist, ale není tomu tak. Skutečná potíž s jejím, majetnickým a materiálním zaměřením, totiž měla teprve přijít.
Střední a skříň „převlékačky“ šatů
Po nějakém roce na základce, se nám podařilo, dostat se i na jednu střední školu. Starosti o hračky tam vystřídaly, píše problémy s aktuální módou a prvními láskami. Co se módy týkalo, byla Pavlína samozřejmě vždy perfektně oblečená, a to podle posledních trendů. Její vzhled byl tak trochu vyumělkovaný a spolužačky jí stále víc pomlouvaly a záviděly. Měla totiž vždycky nejen to své, ale i to, co ony. V tu dobu jsem už Pavlínu podezírala, že jde o nějaký sport a udeřila na ní s dotazem, jenže marně. Neřekla mi nic, než to, že se mi vše zdá. Nezdálo. Vyčkávala jsem. To už měla Pavlína mezi spolužačkami docela peklo, ale jí, jako kdyby se to netýkalo. Stále si jela tu svou písničku dokola. Pak ji napadl dost podivný nápad. Když jsme na konci třeťáku začínaly mít všechny vážnější vztahy, Pavlína se vrhla znovu do své záliby. Jenže, na rozdíl od módy, kterou kopírovala a hromadila pořád, se rozhodla uplatňovat svou taktiku i na kluky. Pokud tedy jen zahlédla, že nějaká holka má kluka, pečlivě si zjistila, jakého, a pak ho šla sama okouzlovat a oslňovat. Nikdy tak ovšem nečinila z lásky. Vždy jen z nějakého, mně nepochopitelného sportu, ukázat, že zrovna ona je vždycky ta lepší. Nikdo z holek její chování nechápal a s Pavlínou se brzy nebavila ani klika od třídy. Jen já vytrvala, ale měla na ni pramálo vlivu. Pokaždé, když jsem se jí zeptala, proč všechno tohle vlastně dělá, odpověděla mi, že má právo být šťastná a mít to, co mají ostatní. Což o to… To jistě bude pravda, jenže u ní se celá věc projevovala opravdu zvláštním způsobem.
Budu Tvá holka za dárek
Nad Pavlínou jsem často přemýšlela. Nešlo mi to do hlavy. Přesto jsem netušila, že pořádný šok mě čeká. Omylem jsem se totiž začala dozvídat, na jaké bázi vlastně ta Pavlínina rande, fungovala, či spíše (ne)fungovala. Ono tam totiž nešlo jen o podivný sport, přebrat druhé holce z legrace kluka, ale i o to, ho po úspěšném ulovení, nějak využít. A každého, s kterým se jen tak ukázala, opravdu pořádně „oškubala“. Jeden jí musel po nějakou dobu platit školní obědy a svačiny, jiný, jehož táta pracoval v reklamě, musel zase donést tašku plnou firemních pozorností s logy, další jí musel zaplatit kavárnu a šaty při výletu do nedalekého obchodního centra a tak by se dalo pokračovat. Pavlína ty kluky nejen přebrala a zase odkopla, ale ona je současně i zblbla a využila. „Děsné…“ Pomyslela jsem si a udeřila na ni jednoho dne s přímým a nekompromisním dotazem: „Proč?!“ Jenže její reakce byly stále stejné a stále podivné. „Má prý nárok na to, co ostatní a přece nejsme všichni takoví sobci, abychom jí to štěstí upírali.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Mimo to se situace ještě více zhoršila, když se Pavlína s podobnými móresy přenesla i na půdu testů a zkoušení, z nichž si získávala dobré známky ne za to, že by něco uměla, ale za to, že dovedla konkrétního učitele vždycky něčím oblbnout a vyvést z míry…
Pavlínin styl se nezměnil ani při maturitě ani po ní. To už jsem měla pocit, že hrnec sice dávno přetekl, jenže pomyslné ucho se nějak ne a ne utrhnout. Paradoxem všech paradoxů totiž bylo, že s Pavlínou nakonec ještě začali všichni soucítit, jak je chudák, jak by si zasloužila být, jako ostatní a jak já, její nejlepší kamarádka, jí naprosto nic nepřeji a pořád bych jen reptala… Zblbla dokonce i ty holky, kterým ještě před pár měsíci vesele přebírala kluky a nepohnula při tom brvou. V tu dobu se mě už chápal podivný vztek a snad dokonce i závist. Vadilo mi zkrátka, že jí vždycky všechno projde, a k tomu se jí, na tu její „hroudu“ ještě odevšad přidává. Když pak prošla u maturity málem s vyznamenáním jen proto, že dokázala zalichotit komisy, měla jsem chuť jí, anebo tu komisi, někde „zaškrtit“. Já se totiž učila průběžně celé čtyři roky a byla ráda za trojky, a ona toto! Ne, dělám si legraci, ale pocit to byl marný. Naše přátelství získávalo předvídatelné trhliny. Ona byla ta chudinka a já ta zlá závistivka. Přesto jsem se raději povznesla a Pavlínu nechala jít dál, dle jejího uvážení a zvyků. Životní cesty nás oddělily a já měla poprvé za dost let pocit, že mi spadl kámen ze srdce. Nevím, jak to mám říci, ale bez Pavlíny se mi nějak lépe spalo, žilo i dýchalo. Nemusela jsem se rozčilovat a připadat si, jako pochodující mentorka, ač jsem k podobnému typu měla daleko.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Tereza a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Snad narazí…
Potkala jsem ji teprve nedávno. Vypadá sice pořád stejně, ale jedna věc se přece jen udála. První vážný vztah jí nevyšel. Zajímalo mě proto, co se paní „stvořitelce světa“ přihodilo, když ji také nějaký muž konečně odmítl. Jenže, naskočila stará známá písnička. Jen, co jsem domluvila, začala si ona stěžovat, že ji nechtěl ubytovat k sobě domů a platit za ní veškeré výdaje. Takže se rozešli. „A ty si myslíš, že vztahy jsou jen o materiálnu?“ Zeptala jsem se jí rovnou vyjeveně. „Jistě, že ne. Jsou přece výhradně o lásce a citech. On mě ale nemohl milovat, protože jinak by se ke mně choval hezky a ne tak hrubě, jako se zachoval.“ Odpověděla a odzbrojila mě nevinným pohledem… Plácla jsem se do čela a raději už do další konverzace nešla. Jediný, kdo by se nakonec zase v téhle dvojici trápil, bych byla já a to nepotřebuji. Pavlínu proto nechávám „na pospas“ životu. Jen však musím varovat, že podobné materiální návyky, jaké má ona, mohou být skutečně nebezpečné a ošidné. Obzvlášť v případech, kdy si je pak dotyčná plete, a snad záměrně, zaměňuje s láskou…
Čtěte také: Laura (18): Mám malá prsa a nevím, co s tím
