Už od puberty jsem pociťovala, že jsem jiná. Nejprve jsem měla několik vztahů s kluky z naší party, pak jsem začala pokukovat i po kamarádkách. Šla jsem ze vztahu do vztahu, ale nikdy jsem do toho nemíchala city.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Pak jsem ale poznala Jakuba, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala. O půl roku později jsem ale potkala v práci Irenu a s ní prožila bláznivý románek, který ještě neskončil. Mám v sobě zmatek, chtěla bych je mít oba, ale vím, že to nemůžu.
Jakub byl jako idol z dívčích románků
Jakub má všechno, co by žena mohla od muže chtít. Je pozorný, milý, hodný, sebevědomý, žije pro rodinu, že mě miluje, mi dokazuje od prvního okamžiku, a navíc je neuvěřitelně sexy. Dostal mě hned, jak jsem jej uviděla, musela jsem ho mít. Už spolu žijeme dva roky a plánujeme rodinu. On by moc chtěl děti a já po velké rodině taky toužím. Děti mám ráda a začínám si uvědomovat, že se ženou je mít nemůžu.
Dokonalá obchodní partnerka a skvělá milenka
Jenže s Irenou chodím už rok a půl, ona je taky dokonalá a dává mi to, co mi nemůže dát žádný muž. Nejde pouze o sex a touhu, ale také o to, že je to moje kamarádka, rozumí mi logicky víc než přítel. Navzájem o sobě nevědí – a já vlastně slibuji oběma to stejné, rodinný život. Nejhorší je, že já bych to všechno opravdu s oběma chtěla, jenže to samozřejmě nemůžu.
Irenu jsem poznala v práci, je naší obchodní partnerkou. Je o pět let starší než já a neskutečně smyslná a chytrá. V životě to neměla snadné a se svou sexualitou také dlouho zápasila. Mohu s ní tak probírat spoustu věcí, už jsem dokonce přemýšlela o tom, že jí povím, jak to mám s Jakubem, ale bojím se, že jí ublížím. Navíc bych ji pak také mohla nadobro ztratit.
Pomalu se do toho zamotávám
Mít dva vážné vztahy najednou není žádný med, naštěstí mám takové zaměstnání, že jsem každou chvíli na cestách, a tak můžu bez problémů mezi oběma pendlovat. Půlku svých věcí mám u Jakuba, druhou u Ireny. Jedna polovina mého srdce patří Jakubovi – a ta druhá zase Ireně. Nechci jim lhát, musím se rozhodnout, ale to není úplně snadné.
U Jakuba mě drží hlavně myšlenka na děti, jenže jen proto, že mi je Irena dát nemůže, ji nechci opustit. Potřebuji i jiný důvod, abych se mohla rozhodnout správně. Ten ale nemám. Jsou dny, kdy mě napadá, že otěhotním s Jakubem, pak sehraju po čase divadlo, že jsem si po porodu uvědomila, že jsem na ženy a odejdu od něj za Irenou i s dítětem. To se přece v životě stává.
Získala bych dítě, byla s Irenou a Jakub by měl potomka. I když by se chvíli trápil, jistě by všechno následně pochopil. Takový on přece je, znám ho. Ale můžu vůbec něco takového dopustit? Já přece nejsem žádná bestie, i když o tom už také občas pochybuji.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Saša a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Vím, že lhát se vyplácí
Při těch všech myšlenkách stále vím, že nemohu něco takového udělat. Využít muže, který mě tolik miluje, navíc bych tak musela lhát i Ireně, která o Jakubovi netuší. Lhaní se mi příčí, ale mé srdce se skutečně nemůže rozhodnout. Nemám se v podstatě ani komu svěřit, nikoho, komu bych věřila, nemám, mám jen Irenu a Jakuba.
Co udělám upřímně stále netuším, jen vím, že je potřeba to rozseknout brzy. Věřím však, že ať už udělám cokoliv, nebudu se muset v budoucnu za sebe snad stydět.
