Od dětství mě zajímá nejrůznější hmyz. Brouci a pavouci, motýli. Původně jsem kvůli tomu chtěl studovat entomologii, ale nakonec je ze mě matematik. Nevadí. Sbírka mi i tak přináší řadu příjemných pocitů, které v jiné zálibě zkrátka nenajdu. Nebaví mě totiž sporty ani cestování, nevyžívám se ve sledování televize nebo internetu. Tedy, pokud zrovna nejde o nějaký dokument na téma hmyz. Moje sbírka je zkrátka vášeň. Problém je však v tom, že mě kvůli ní, anebo spíše s ní, nechce žádná partnerka. Co s tím?
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
První motýl a pavouk sekáč
Jak jsem řekl, sbírání nejrůznějšího hmyzu je mým koníčkem od mala. Už jako dítě jsem na naší skromné zahrádce neustále pokukoval po životě, který se nenápadně odehrává mezi zelení a květinami. Zajímali mě pracovití, stále někam pochodující mravenci, chlupaté i čistě žluté housenky, roztomilé žížaly, různobarevní motýli, vosy i včely a samozřejmě brouci. Ty jsem měl od začátku nejraději. Líbily se mi na nich především krásné krovky, často v barvách metalízy, která se pod paprsky slunce blyštila jako ten nejkrásnější sporťák. Rád jsem také sledoval pavouky. Obzvlášť sekáče, kteří nám někdy vlezli až do domku. Jednoho jsem kdysi nalezl i v posteli, má matka zase ve vaně. Rozdíl mezi nadšením mým a mámy byl ovšem propastný. Zatímco máma začala křičet, že ti hnusní členovci jsou všude a pavouka spláchla vodou do výlevky, já křičel také. Ale radostí. Pavouka jsem si vzal opatrně do dlaně a pozoroval to krásné vlnění nohou. Přiznávám. Běžní pavouci příliš hezcí nejsou a chápu, že se jich mnozí lidé štítí. Ale sekáči? Ti jsou krásní. Nakonec jsem dostal povolení, mít ho u sebe v pokoji na parapetu v krabici od bot s podmínkou, že nikam neuteče.
Když mi bylo deset, dostal jsem od dědy k narozeninám nádherný dárek. Šlo o krásného motýla pod sklem. Pamatuji si, jak velkou mi to udělalo radost. Ani dort ani ostatní dárky pro mne neznamenaly tolik, jako onen krásný motýl. Táta mi ho pak vyvěsil v pokojíku a já začal přemýšlet, že by bylo docela fajn, pořídit mu za i nějakého „kamaráda“. Slovo dalo slovo a moji přátelé i všichni z rodiny již brzy věděli, že pokud mi někdy budou chtít udělat opravdovou radost, mohou mi darovat nějakého motýla, brouka či jiného příslušníka hmyzí říše pod sklem… Má sbírka tím nabírala na síle, až se rozrostla do zajímavých rozměrů. Měl jsem všechno možné a občas zašel i do muzea, abych mohl porovnávat, kolik věcí z expozic už mám, a kolik mi jich ještě chybí.
Berušky mají den létání
Ne všichni příslušníci hmyzí říše se těšily mému zájmu pouze „zašpendlení“ pod sklem. Samozřejmě, že jsem měl rád, když byly objekty mého zájmu i živé. Vzpomínám si, že jednou jsem venku, v lesíku před naším domkem, nasbíral doslova historický rekord Slunéček sedmitečných – berušek. Tehdy jsem si vzal skleničku s perforovaným víčkem a sbíral. Jednu, druhou, třetí, dvacátou… Nakonec jsem jich přinesl domů okolo stovky a sklenice tehdy vypadala, jako kdyby byla z poloviny od červeného džemu. Sice jsem je poctivě nachytal, ale z terasy je zase brzy pouštěl zpět do volné přírody. Bavilo mě sledovat, jak sympaticky rozevírají krovky, aby mohla odlétnout. „Je to jak nějaký den létání.“ Nazvala mou „živou sbírku berušek“ máma. Vlastně jí dnes, s odstupem času, musím ještě dodatečné poděkovat, že měla pro můj nevšední koníček vždy pochopení. Proč? Zvlášť proto, že je žena a ženy, jak jsem se nakonec přesvědčil, nemívají pro můj koníček příliš mnoho pochopení. Poslední dobou mám pocit, že žádné…
Střední škola a zrušené rande
Střední školu jsem absolvoval se zemědělským zaměřením. Příroda mě bavila i v pubertě a tak bylo jasné, jakým směrem se vydám. Zvažoval jsem totiž, že bych se po maturitě přihlásil na studia entomologie anebo alespoň na přírodní vědy. V naší třídě jsme byli skoro samí kluci, holek celkově na škole poskrovnu. A i když mou mysl zaměstnávali stále jen brouci a hmyz všeho druhu, je jasné, že v určitém období jsem, jako každý kluk, zatoužil i po nějaké známosti. Ta se objevila v druháku, když na školu přišel nový ročník. Mezi studenty se objevila Katka. Úplně úžasná a krásná holka, o kterou jsem měl zájem vlastně hned, jak jsem ji poprvé spatřil. Snažil jsem se ji, pokud možno, nějak zaujmout. Občas jsem jí zaplatil svačinu, jindy jsem pomáhal s úkoly, až se nakonec stalo, že jsme spolu jednou po škole vyrazili ven do města. Bylo to krásné. Jenže. Netušil jsem, že všechno krásné mi omylem zničí věc, která je pro mne přitom nedílnou součástí života.
O přestávkách jsme se bavívali o našich koníčcích. Katka ráda zpívala. Milovala country styl a v tom duchu vlastně chodila i oblečená. Prostě dokonalá holka. Jenže když jsem jí svěřil vlastního koníčka já, nastal na místo úsměvu, úlek. Z obličeje jsem poznal, že se něco stalo. Přesto jsem ji zkoušel pro svou sbírku nějak nadchnout. Začal jsem jí vyprávět o broucích, pavoucích, o křídlech motýlů i o beruškách, které většinou děvčata mají ráda, ale vše bylo zbytečné. Katka můj zájem nedovedla skousnout. Než aby mi ublížila, dala se raději na ústup. Ve škole se mi začala vyhýbat a já chvílemi nevěděl ani to, jestli se štítí mne anebo jen té mé sbírky. Byl to hrozný pocit. Cítil jsem neuvěřitelnou rozpolcenost. Nakonec jsem ale nabral dojmu, že jen pro „jednu květinku, svět nedýchá“ a řekl si, že třeba na vysoké potkám již dívku, která bude mít pro mé záliby většího pochopení.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Honza a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Je to marné
Tolik jsem toužil jít na přírodovědu, až jsem nakonec skončil na studiích matematiky. Osud si se mnou docela pohrál, ale já nelituji. Jediné, co mi však přijde beznadějné, je můj soukromý život. Situace, kterou jsem zažil na střední, se totiž brzy zopakovala i na vysoké a ještě jednou i po vysoké. Ač jsem si k sobě nehledal nikdy žádnou modelku anebo městskou slečinku, jediná z mých holek nebyla schopna přijmout mou sbírku. Poslední přítelkyně, se kterou jsme došli nejdál, mi dokonce pohrozila, že pokud svou sbírku nevyhodím či neprodám, rozejdeme se nadobro. Z pocitu kompromisu jsem proto část své milované, pro ni „nejošklivější“ sbírky, uskladnil mimo prostory, které spolu obýváme. Ovšem ani to věci příliš nepomohlo. Aneta by byla nejraději, kdybych se celého svého koníčku vzdal definitivně. Ráda by totiž založila rodinu a mezi tu „hrůzu“ prý děti přijít prostě nemohou. Jenže můj názor jí nezajímá, stejně tak jako to, že třeba já žádné děti ani nechci.
Vilém (34): Jsem demisexuál a bojím se, že zůstanu navždy sám
A tak jsem se rozhodl, že pokud ona ze svého názoru neustoupí a bude stále pro to, aby se má sbírka zrušila, zruším raději já náš vztah. Mrzí mě, že kvůli své sbírce zřejmě zůstanu starým mládencem, ale pořád lepší šťastný starý mládenec, než nešťastně zadaný chlap, co má ženskou na nic a ke všemu se nesmí věnovat ani svému koníčku.
