Když jsme s manželem začali spolu žít, neměli jsme moc na vybranou, kde to bude. Na hypotéku jsme neměli dostatek financí a pronájem bytu také nebyla zrovna velká výhra. Proto manžel, tehdy ještě přítel Lojza, navrhl, že u jeho rodičů je volné patro, tak se můžeme nastěhovat tam. A když to nebude dělat dobrotu, najdeme si něco vlastního.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Společné bydlení s rodiči manžela
Vím, že bych měla být vděčná, že nás manželovi rodiče nechávají u sebe bydlet za zlomek nájemného, které bychom jinak museli zaplatit. Přesto tam spokojená nejsem. Dokud jsme byli s manželem svobodní a bezdětní, tak vztah s jeho rodiči byly celkem normální. Oba jsme chodili do práce, takže třecích ploch se příliš neobjevovalo, protože jsme stejně byli po většinu denního času pryč. Horší to bylo, až jsem dva roky po svatbě přišla do jiného stavu.
Mé těhotenství bylo rizikové
Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu mít rizikové těhotenství. Ale stalo se, a musela jsem z práce zůstat doma a šetřit se. Některé mé povinnosti převzal manžel, abych se zbytečně nenamáhala. To ovšem nemohla rozdýchat jeho matka. Neustále říkala, že se zbytečně šetřím. To za jejích mladých let ženy běžně v těhotenství pracovaly a v pohodě děti odrodily. Nebavilo mě tchýni vysvětlovat, že každá nastávající maminka to má jinak a že já prostě patřím k těm, které mají problémy.
Těhotenství nebylo ukázkové, bývalo mi špatně poměrně dlouho, a celkově jsem ten jiný stav nezvládala nejlépe. Docela jsem se těšila, až se dítě narodí. Už dopředu jsem však věděla, že rodit budu muset císařským řezem. Pokud by se mé problémy s placentou zhoršily, hrozil mi dokonce pobyt v nemocnici. Ten jsem si nakonec odbyla týden před narozením našeho syna.
Rodila jsem v celkové narkóze, takže zážitek z porodu nemám žádný
Snad jen velké bolesti po probuzení, na které mi v porodnici píchali injekce. S nimi se to dalo zvládnout. Synka jsem viděla až na druhý den, kdy se narodil. Ten první jsem musela jen ležet. Byl krásné miminko. Ale protože se narodil o měsíc dříve, byl tři dny v inkubátoru, než mi ho převezli na běžný pokoj.
Moc jsem se na to těšila. Hned jak jsem mohla přijímat návštěvy, objevila se na pokoji také moje tchýně. Pochopitelně zkritizovala příchod prvního vnuka na svět, jak je možné, že se narodil předčasně a proč je tak maličký. To ona rodila čtyřkilogramové děti, ani se při tom nezapotila a okem nemrkla. Pak mi radila, jak ho mám kojit a neodpustila si poznámku, že s takovými malými prsy asi moc kojit ani budu moct. Byla jsem ráda, když její návštěva skončila.
Nemyslím si, že bych byla tak neschopná matka
I když jsem byla po císaři, podařilo se mi velmi dobře se rozkojit, malý krásně pil a celkově jsem se spolu dobře sžívali. V porodnici jsme si museli kvůli jeho nízké porodní váze pobýt o něco déle, než bývá normální, ale dalo se to vydržet. Moc jsem se těšila domů. To jsem ovšem netušila, že tchýně u nás bude v jednom kuse a stále mi bude něco připomínat.
Když konečně synek začal přibývat, pustili nás z porodnice domů. Hrdý manžel si pro nás přijel a odvezl. Ve dveřích domu už čekala tchýně a šla s námi i do našeho bytu v patře. Chtěla jsem mít chvíli klid jen pro sebe, dítě a manžela, ale neměla jsem odvahu cokoliv tchýni říct. Navíc se jednalo o jejího prvního vnuka, tak jsem jí nechtěla brát z něho radost. Ale byla jsem ráda, až odešla zpátky k sobě.
A pak to začalo. Tchýně k nám chodila několikrát za den
Sotva jsem se ráno probudila, už jsem ji tam měla. Prý se potřebuje podívat, jak se vede jejímu vnukovi. Přitom mi nezapomněla připomenout, že ho příliš balím a on bude zpocený. Řekla jsem jí, že si jako nedonošený ještě neudrží tělesnou teplotu a balit ho více prostě musím. Pak se divila, proč používám jednorázové pleny, když přece ty látkové jsou mnohem lepší a jejich provoz levnější.
Ona zvládala dítě i vyvařování plen. A nechápala, proč nemůže jít s kočárkem na procházku a co je to za výmysly. Vysvětlila jsem jí, že dokud nesáhne malý třech kilogramů, tak ven na příkaz lékařů nesmí chodit. Tchýně kroutila hlavou a podotkla, že vnuk je určitě po mně. Ona měla děti silné, a ne takové nedomrlé, jako je on.
A tak bych mohla pokračovat. Ať udělám, co udělám, tchýně si vždy najde důvod mě kritizovat a dávat k lepšímu, jak ona vše zvládala. Začínám si připadat jako neschopná matka, alespoň v očích mé tchýně takovou jsem. Bohužel nemám odvahu ji naznačit, aby mě nechala si dělat věci po svém. A tak tiše trpím.
