Každá žena, když otěhotní, miluje své dítě ještě dřív, než se vůbec narodí. A tohle byl taky můj případ. Jenže mé krásné miminko mělo vývojovou vadu a já ho musela dát ve 24. týdnu těhotenství pryč. Je hrozné dostat v jeden den rodný a zároveň úmrtní list vlastního dítěte a následně ještě přečkat pohřeb.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Můj partner mě opustil hned, jak zjistil, že jsem těhotná
Jako každá nastávající maminka, tak i já jsem se těšila na příchod svého ještě nenarozeného miminka a nic na tom neměnil ani fakt, že můj partner si za žádných okolností dítě nepřál a raději ode mě odešel hned, jak se dozvěděl o mém těhotenství. Dal mi sice na výběr, buď dítě, nebo on, ale pro mě byla volba jasná. Nebylo se v podstatě v čem rozhodovat. Dostatečně mi tím ukázal, že on za to nestojí. A tak si sbalil své věci a už jsem o něm neslyšela.
Moje nenarozené miminko mě drželo nad vodou
Když odešel, chvíli jsem byla smutná, ale dlouho to netrvalo. Moje ještě nenarozené miminko mi dalo dostatek síly k tomu, abych to překonala. Věděla jsem, že teď tady musím být hlavně pro něj, a všechno ostatní šlo stranou. Naštěstí jsem měla slušně rozjeté malé květinářství, a tak jsem věděla, že z finanční stránky na tom nebudeme s tím drobátkem vůbec zle a bude nám spolu prostě dobře.
Když začaly těhotenské komplikace, máma mi pomáhala
Jenže člověk míní a osud mu nakonec do cesty může přihrát plno nečekaných zvratů. Už ve dvanáctém týdnu nastaly první komplikace. Začala jsem krvácet a okamžitě mě hospitalizovali v nemocnici. Po pár týdnech mě sice pustili domů, ale moje těhotenství bylo rizikové, a tak jsem musela zůstat v posteli. Má hodná máma řešila nejdůležitější věci v práci za mě. Pro mě totiž bylo na prvním místě miminko a jeho zdraví.
Lékaři stanovili ten nejhorší možný verdikt
Lékařům se však stále něco nezdálo, tak jsem podstupovala jedno vyšetření za druhým a v polovině těhotenství jsem si vyslechla ten nejhorší možný verdikt. V té době jsem už věděla, že čekám chlapečka, a dokonce jsem mu dala jméno Matěj. Jenže lékaři pro mě měli snad tu nejhorší zprávu v mém životě. Můj ještě nenarozený syn měl srdeční vadu, a to tak vážnou, že se nedožije konce těhotenství, nebo umře krátce po narození. Šance nebyla žádná.
Moje dítě nemělo jedinou šanci přežít
Přesto mě k potratu přinutit nemohli. Je to přece moje rozhodnutí. Ale musela jsem ho učinit rychle. Tuto informaci jsem nechtěla přijmout a připadala jsem si jako ve špatném filmu. Doktoři mě však postavili před hotovou věc. Prostě tak ani tak, mé dítě žít nebude. Rozhodla jsem se teda ušetřit ho bolesti a ukončit trápení. Všichni mě utěšovali jen tím, že jsem ještě mladá a můžu mít ještě spoustu dětí.
Tento porod byl nejhorší noční můra
Bylo to hrozné, když mého syna uspali a zabili, ještě když byl v děloze. Pak mi vyvolali kontrakce a já ho musela porodit, protože na klasický potrat už byl moc velký. V tento okamžik neexistuje na světě jediná osoba, která by vám mohla pomoct. Cítila jsem jen totální bezmoc, neskutečnou bolest a strach. Na tuto chvíli nikdy nezapomenu. Zaryla se do mé paměti na věky věků a nepřála bych to ani nejhoršímu nepříteli.
Chtěla jsem ho vidět, ale neukázali mi ho
Každá matka chce po porodu vidět okamžitě své dítě, mě ho však neukázali, i když jsem si to přála. A teď s odstupem času jsem ráda, že se to nestalo. Když mě propouštěli po pár dnech z porodnice, odnášela jsem si místo jednoho dokladu dva. Dostala jsem rodný list mého chlapečka, ale zároveň taky ten úmrtní. Naše zákony totiž určují, že takto velký plod je brán jako člověk. Vůbec jsem s tím nepočítala.
Smrtí Matěje to nekončilo, musela jsem ho pohřbít
Měla jsem za to, že porodím mého chlapečka a tahle noční můra skončí, ale nebylo tomu tak. Musela jsem vyřídit plno papírových náležitostí. A nejhorší bylo, že jsem ho musela pohřbít. Byla jsem matka, které umřelo její dítě. Bylo mi hrozně. Byla jsem ještě snad níž než na dně. Nikdy jsem mého malého Matěje neviděla, ale milovala jsem ho stejně.
Tato hrůza je už několik let za mnou, můj chlapeček by měl teď 5 let a já na něj nikdy nezapomenu. Jeho fotku z ultrazvuku mám stále na ledničce, aby mi ho připomínala.
