Každý z nás má na svém těle něco, na co je pyšný, a současně s tím vlastní i části, které by občas raději neviděl. Někdo má problém s postavou, jiného trápí velký či malý nos, popřípadě odstáté uši. Kamarádky ze třídy na střední, řešily dost dlouhou dobu všelijaké potíže s drobnými či nesymetrickými „hrudníky“ a věřte nebo ne, já jim ten „problém“ paradoxně záviděla. Nikdo si totiž nedovede představit, jak obtížné je, být nositelkou skutečně velkého, přírodního poprsí…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Hrdá na své „ženské zbraně“
Co si budeme povídat. Prsa i celkový tvar hrudníku je odedávna „vážnou“ starostí každé ženy. Všechny nějaká prsa máme a většinou spokojené nebýváme. Vadí nám velikost i tvar, nebo že jsou příliš u sebe, popřípadě zase od sebe anebo povislá, možná i nesymetrická. Jenže, někdy se stane, že ta část těla, s níž by se ženy měly většinou chlubit, ať už je jakýchkoliv rozměrů a tvarů, způsobí starosti opravdové. Můžete mi věřit, vím o tom své… Nebýt totiž mého milovaného přítele Františka, skončila bych nejspíš doopravdy zle.
Pocházím z rodu, ve kterém neexistovala snad jediná žena, která by si musela stěžovat na drobná prsa. Moje máma měla od puberty výrazné „čtyřky“, totéž sestry i babičky. Takže, obtíže s výběrem jakýchkoliv šatů nebo tzv. podprsenky se širokými ramínky, byly věci, které jsem znala z domova důvěrně. Přesto, možná právě proto, jsem si už jako malá holka vždycky přála, mít svůj hrudník také co nejobjemnější. Spatřovala jsem v tom logiku a zůstat pozadu za svými staršími sestrami nebo mámou se mi nechtělo. Proč také? Těžko jsem ale mohla tušit, co mě již brzy čeká. Hrudník se mi začal poprvé formovat již v devíti letech a ve dvanácti, kdy jsou ještě mnohá děvčata „plochá“, jsem byla hrdou nositelkou krásných „dvojek“. To, že „já už něco mám, a ostatní zatím ne“, mě těšilo. Ale jen do chvíle, než se vývoj mých ženských zbraní doslova vymkl kontrole.
Speciální spodní prádlo a bolesti zad
Do konce základní školy byly z dvojek čtyřky a já začala zjišťovat, že velká prsa nepřináší jen pozitiva, ale i řadu negativ. Najednou jsem nemohla nosit věci, které jsem ještě před pár měsíci oblékla a poprvé zjistila, jaké to je, když od „velkého nákladu vepředu“, bolí docela vážně záda. Jak mamka, tak sestry i babičky si na bolest zad samozřejmě už dávno stěžovaly, jenže já se podobným potížím jen usmívala. Nedovedla jsem si to zkrátka představit. Najednou bylo mé tělo ve stejné situaci a já viděla i cítila, že mít bohatě nadělený hrudník není výhra. Nicméně, v domnění, že i u mne se růst po „čtyřkách“ zastaví, jsem potíže přecházela. Když si mohly zvyknout babičky, sestry nebo mamka, tak proč ne já. Vždyť jsem byla jinak docela štíhlá a souměrná holka. Jenže růst neustal a na střední jsem nastupovala už jako „ta s těmi výraznými prsy“. Názvy na dominantní část mého těla, bývaly samozřejmě i ostřejší. Od „nárazníků“ až po „mlékárny“, jsem slýchala fakt leccos. Zkrátka, velká prsa jsou velká prsa a těžko je utajíte nebo zamaskujete. A na rozdíl od podprsenek s vycpávkami, je samozřejmě nelze ani nikam odložit. Jste s nimi ráno, přes den ve škole či práci, večer v posteli, dvacet čtyři hodin denně. A je to zátěž. Nejen na záda, ale v mém případě to byl velký nápor i na psychiku. Jen málokdo si dokáže představit, jak všechny ty poznámky okolí zabolí, když je slyšíte dnes a pořád. „Hele, podívej, ta je má!“ Slyšela jsem při cestě do školy a zpět. Nejhorší na tom bylo, že podobnými narážkami nešetřily ani některé ženy. Byla to hrůza…
Kamarádky řešily opak
Oporu jsem nalezla u svých kamarádek ve třídě. Ty totiž řešily naprosté opaky. Pro spolužačku Danu nebyla její prsa výrazná a trápila se, že jí chybí tzv. žlábek, Hanka zase měla dojem, že jsou její prsa malá. Dita, která byla hodně klučičí typ a chodila oblékaná zásadně jako kluk, pak protestovala, že i ona má prsa příliš velká, protože by raději chlapecký hrudník… Ovšem, ve srovnání se mnou to nebylo nic. A tak jsme si vzájemně dodávaly sebevědomí. Stačil totiž jediný pohled na mne, a všechny holky, které se předtím trápily malým hrudníkem, měly, alespoň na chvíli, po starostech. Na živo totiž viděly, jak nevýhodné to je. Snímky ze sexy časopisů, kde jsou ženy nadpřirozeně obdařené umělými prsy, jsou možná krásné, ale vesměs iluzí. A pokud už si některá žena nechá extrémní rozměry dobrovolně vytvořit, za krátko pak stejně zjistí, jak obtížné a náročné to ve skutečnosti je. Vždyť s opravdu velkými prsy se nedá dokonce ani spát. Ta tíha vás stále někam převažuje, nemáte kam pořádně složit ruce a o spaní na břiše si můžete nechat jen zdát. Zkrátka hrůza… Pokud tedy jde o mne, byla jsem již v sedmnácti ve stádiu, kdy bych podstatnou část svého hrudníku nejraději odstranila a, jak jsem s nadsázkou říkala, „darovala“ jiným ženám, ke kterým byla příroda opravdu lakomá.
Myšlenky o sebevraždě
Skrz střední školu jsem se nějak prokousala, ale mé potíže neustaly. Ani nevím, jestli velikost, která mi už zůstala, šla ještě nějak rozumně číslovat. K extrému zbývalo málo a spolu s tím šla dolu i kvalita mého života. Sebevědomí bylo na bodu mrazu a celou situaci ještě zhoršil fakt, že jsem dlouho nemohla sehnat ani práci. Podobně marné to bylo i s navázáním jakéhokoliv vážného vztahu. Kluci mě znali, jen když si ze mne mohli vystřelit, ale na vztah nepomýšlel nikdo. Tak možná, vidět mě bez šatů by je zajímalo, ale dál už nic… S mamkou jsme proto řešily, za jakých podmínek by šlo podstoupit zmenšení pomocí plastické operace, ale napoprvé bez většího úspěchu. Stále jsem totiž byla ve věku, kdy se může leccos proměnit a k tomu jsem se strašně bála nemocnice a všeho okolo. Nakonec jsem to rozhodnutí prostě „nedala“ a tak se čekalo dál. Pro mě ale byla každá minuta jako desetiletí a já se přistihla, jak nejednou přemýšlím i nad tím, jestli by nebylo lepší, vůbec nebýt… „K čemu je život nepovedeného člověka, který nemá už ani tu odvahu se sebou něco udělat?“ Ptala jsem se sama sebe a z krize začala chodit léčit své bouřlivé emoce do barů a hospod.
Daniel (26) řeší opačný problém… i když svou holku miluje, odrazují ho její malá prsa.
Zachránil mě přítel z tramvaje
S největší pravděpodobností to mohl být můj konec nadobro, ale někdy se i v neštěstí objeví štěstí. Když mi bylo nejhůř, potkala jsem právě při jedné z cest do hospody milého, stejně starého kluka – Františka. Ihned vycítil, že se mnou není něco v pořádku a začal se zajímat. Samozřejmě, že jsem se zdráhala, mluvit s cizím klukem o podobných věcech, navíc ještě někde v tramvaji, ale pak to nějak přirozeně přišlo. Řekl, že by mě rád viděl znovu a dal mi kontakt. Neměla jsem co ztratit a napsala mu. Dobře jsem udělala… Domluvili jsme se brzy a najednou se začali pravidelně scházet. Ne však v baru, ani v tramvaji, ale na docela lepších místech. Pořád mi bylo divné, proč se mu tolik líbím, až jednoho dne přišla odpověď. Své tajemství mi svěřil. Byl jím fakt, že už dlouho hledal přítelkyni, jenže má potíž, nalézt tu pravou. Kromě citlivých duší ho totiž odjakživa zajímají holky s velkými (přírodními) vnady, avšak, najít takovou a přitom všem i štíhlou, není lehké. Já ten typ byla a nemohla uvěřit vlastním uším. Nicméně, bylo to tak. S Františkem jsme se dali brzy dohromady a já najednou začala vidět svět úplně jinýma očima. Je to první kluk a muž, který mě skutečně miluje takovou, jaká jsem. Dokonce natolik, že je pro, abych, pokud se jednoho dne rozhodnu pro zmenšení, operaci podstoupila. Jen by prý výsledek neměl být menší, než větší trojky…
