Na střední škole mě spolužáci dokonce šikanovali. Nikdy jsem nepatřila mezi oblíbené žačky a dětství jsem trávila často o samotě. Ani v dospělosti se má situace moc nezlepšila. V práci mě odsoudili hned na začátku a do kolektivu jsem nezapadla. Můj manžel mě má rád, ale jen on. Jeho rodina a přátelé teda rozhodně ne. Sakra, proč?
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Byla jsem neoblíbená žačka
Už od střední školy mám problém s lidmi a celkem mě to trápí. Vždycky jsem chtěla být oblíbenou žačkou, ale zůstalo jen u snu. Ve škole mě spolužáci rozhodně rádi neměli a spíš by se dalo říct, že mě svým způsobem šikanovali. V té době jsem to brala spíš tak, že mi závidí, jak dobrý vztah mám s učiteli. Nosila jsem jim pomůcky do kabinetu po vyučování, a jak mě máma učila, hlásila jsem se pokaždé, kdy to jen šlo.
Mí spolužáci mi nerozuměli. Byla to ale jejich chyba
Spolužáci mi velmi rychle začali říkat „vlezdoprel“. Nechápala jsem je, kdyby se taky hlásili a snažili se, určitě by měli lepší známky a taky učitelé by se k nim chovali stejně dobře, jako ke mně. Prostě to byla jejich chyba, ne moje. A že jsem občas na někoho něco řekla? Kdyby se chovali tak, jak mají, nemusela bych si učitelce stěžovat na jejich chování. A tak se stávalo, že po mě někdy někdo ve třídě hodil svačinu nebo mě slovně urážel.
Ani v práci se mé společenské styky nezlepšily
Byla jsem ráda, když jsem odmaturovala a své spolužáky už nemusela nikdy vidět. Nastoupila jsem do zaměstnání a rozhodla jsem se, že si tam najdu nové kamarády, kteří mě budou chápat a užijeme si po práci taky trochu té legrace. Bylo mi devatenáct, a ještě nikdy jsem nebyla na žádné zábavě. Byl čas to změnit, ale kolegové si mě moc nevšímali. Já nevěděla, jak je oslovit a raději jsem se jim začala vyhýbat.
Karel mě měl rád takovou, jaká jsem byla
Byla jsem zklamaná. Ani po škole se moje situace nijak nelepšila a já trávila spoustu času o samotě. Chodila jsem se procházet k nedaleké řece a jednoho dne jsem tam potkala zajímavého muže. On byl hodně iniciativní člověk, a snad díky tomu jsme se spolu dokázali seznámit a po pár týdnech už jsme spolu oficiálně chodili. Karel mě měl opravdu rád. Problém byl, že mě nepřijali jeho přátelé, ani rodina.
Bránil mě přede všemi
Napříč všemu jsme se s Karlem vzali. Ale jeho máma dokonce odmítla přijít na svatbu. Nechápala jsem, co proti mně všichni mají. Jeho přátelé po něm chtěli, aby za nimi chodil sám a mě nechával doma. Já za to po něm chtěla, aby se s nimi přestal stýkat, když mě nemají rádi. Zůstal mezi námi jak v mlýnských kolech. Všechny jsem proklínala. Nikoho z nich jsem taky neměla ráda.
Donutila jsem Karla, aby se přestal stýkat se svou rodinou
Po Karlovi jsem toho časem chtěla ještě víc. Donutila jsem ho, aby se přestal stýkat také se svou rodinou. Prostě se všemi, kteří mě neměli rádi. Jenže to byli kromě mého muže snad všichni. On se tomu bránil, aby všechny opustil, ale já si stála za svým a trucovala do té doby, dokud mi to neslíbil. Pak jsem jen vítězoslavně chodila po bytě a byla ráda, že jsem docílila svého.
Až mě Karel opustil, donutilo mě to zamyslet se sama nad sebou
Netrvalo to však dlouhou. Jednou, když jsem opět pomlouvala jeho matku, i svatému Karlovi došla trpělivost. Začal na mě křičet, ať už se hlavně zamyslím nad svým chováním. Nakonec mi jen oznámil, že takto už to dál nejde, práskl dveřmi a nikdy se už nevrátil. Jen pro své věci a odstěhoval se. Ze začátku jsem na něho hrozně byla naštvaná, jak si něco takového vůbec mohl dovolit. Lepší ženu přece už nikdy mít nebude, ale nakonec mě to donutilo přemýšlet.
Čtenáři také čtou: Liliana (63): Z legrace jsem si nechala udělat horoskop. Teď se bojím, abych jednou nepřišla o všechno
Psycholog mi pomáhá s mou vlastní osobností
Konečně jsem si začala uvědomovat, že chyba může být někde jinde než v celém okolí. Vyhledala jsem pomoc psychologa, aby mi alespoň on otevřel oči, co dělám špatně. Jenže pozdě jsem si začala uvědomovat, jak zlá jsem byla vlastně já. Začala jsem na sobě pracovat. Šlo to pomalu, ale pokroky jsem na sobě viděla. Karla mi to sice už nevrátilo, ale snad jsem teď lepší člověk. Kvůli svému chování však nemám ani děti, ani rodinu, a už vůbec ne přátele.
Je mi přes čtyřicet, a i přes to, že na sobě hodně pracuji, jsem stejně sama, jako celý můj předchozí život.
