Výchova dítěte, zvlášť pokud jeho druhý rodič není jeho vlastní otec, je složitá. Jakub a můj druhý manžel spolu nevycházeli nikdy, ale když se nám narodil Vojta (2), situace se ještě zhoršila a můj starší syn se rozhodl přestěhovat k babičce. Nemohla jsem mu bránit. Vím, že já jsem mu v životě štěstí nepřinesla.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
První manželství mi nevyšlo
S Jakubovým otcem nám manželství nevyšlo. Byli jsme prostě každý jiný, a nakonec si našel novou přítelkyni a v tichosti mě nás opustil. Přestal se zajímat také o svého syna. Alimenty platil řádně, ale stýkat se s ním nechtěl. Prostě si zařídil kompletně nový život, do kterého nepatřil ani jeden z nás. A já to vlastně brala pozitivně, protože jsem byla ráda, že se o Jakuba nemusím s nikým přetahovat.
Dlouhou dobu jsem byla bez muže
Žili jsme spolu sami celých dlouhých pět let, než jsem poznala muže, který mě doslova uchvátil. Byl chytrý a rozuměl spoustě věcí. Romanova inteligence bylo právě to, co mě na něm tak fascinovalo, protože mě nikdy nebrali muži, kteří mají v hlavě snad jen pivo a nic k tomu. Dlouhou dobu jsem se s ním scházela sama, bez toho, abych mu představila mého syna. Tak nějak podvědomě jsem cítila, že z dětí není úplně nadšený. Sám taky žádné neměl.
Jakub s Romanem nevycházel moc dobře
Nakonec stejně nastal den, kdy jsem oba muže svého života seznámila. Navzájem se na sebe moc netvářili, a dokonce to vypadalo, že Jakub se ho snaží ignorovat. Roman však taky neudělal moc pro to, aby se spolu skamarádili. Pořád jsem si říkala, že to přijde časem. Moje nová láska to s dětmi prostě neuměla. Tak jsem čekala a sama jsem se je snažila přimět k tomu, aby spolu začali vycházet.
Společné sestěhování jejich problém ještě prohloubilo
Uplynul další rok a s Romanem nám to spolu klapalo skvěle. Nakonec jsme se domluvili na společném bydlení. Jediný, kdy z toho nebyl moc nadšený, byl Jakub. Ale doufala jsem, že si časem zvykne. Přece po mě malé dítě nemůže chtít, abych byla do konce života sama, jen proto, že se o mě musí dělit. Tohle přece pochopí. Po čase opravdu přestal trucovat, ale jejich vztahy byly na bodu mrazu a já často stála mezi nimi a nevěděla, co dělat.
Čekala jsem další dítě
Roman si přál mít také vlastní dítě, a já se rozhodla mu jeho přání splnit. Možná také z pocitu strachu, aby mě jednou neopustil právě proto, že jsme neměli děti. Otěhotněla jsem poměrně rychle. Jakub z toho moc radosti neměl. Už mu bylo třináct a malé dítě v domě nechtěl. Nedala jsem mu však na výběr. Chvíli trucoval, ale nakonec to přestal řešit. Už byl v pubertálním věku a měl prostě svoje nálady.
Roman dělal mezi dětmi velké rozdíly
Když se Vojta narodil, najednou jsem zase měla plné ruce práce. Už jsem zapomněla, jaké to je, starat se o malé miminko, a hlavně jsem byla podstatně starší a dost mě to zmáhalo. Naštěstí mi Roman hodně pomáhal. Najednou z něho byl úplně jiný člověk. Tolik lásky, kolik cítil k malému Vojtovi, jsem nikdy neviděla. Bylo mi líto, že Jakub to nikdy nepocítil. A teď jsem viděla, kolik rozdílů mezi nimi dokázal Roman udělat.
Nechtěně jsem Jakuba odsunula i já
Aniž bych si to uvědomila, i já jsem odsunula Jakuba úplně na druhou kolej. Nebylo to úmyslně, malé miminko prostě vyžaduje hodně péče, ale v té době jsem neviděla, jak strašně to musí ubližovat hlavně Jakobovi. Začal trávit spoustu času u babičky. Ani jsem nepostřehla, že čím dál častěji se nevrací domů. Své mámě jsem byla vděčná, že mi se starším synem pomáhá, ale když jednou přišel s tím, že se k ní stěhuje natrvalo, zůstala jsem jako opařená.
Jakub se odstěhoval a má se lépe, ale já trpím
Najednou mi všechno začalo docházet. A připadala jsem si jako ta nejhorší matka na světě. Můj syn mě opouští a můžu si za to sama. Brala jsem ho jako samozřejmost a vůbec jsem nebrala ohledy na jeho city a na to, co by chtěl vlastně on. Raději se odstěhoval k babičce, kde má sice větší nepohodlí, ale má tam svůj klid. Proplakala jsem hodně nocí a chtěla syna zpátky, ale on se odmítl vrátit a také babička mi mluvila do duše, že to pro něj bude lepší.
Jsem doma bez něj nešťastná, ale zároveň jsem ráda, že se má teď lépe. Když já jsem selhala, alespoň u mé matky našel domov. Já si to však nikdy neodpustím.
