Nepocházím z bohaté rodiny, na brigádu jsem musela už ve svých 14 letech, kdy jsem půlku peněz odevzdávala rodičům, a půlku si mohla nechat. Mám ještě mladšího bratra, a jen tak tak nás rodiče uživili. Od malička jsem věděla, že takhle žít nechci, proto si neustále jdu za svým cílem.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Na vysokou jsem si musela vydělávat sama
Ve škole jsem patřila mezi nejlepší ze třídy a moc jsem si přála studovat vysokou školu. Jenže naši na to neměli, proto mě hned po střední sháněli nějakou práci. Tehdy jsem si řekla, že pokud to vzdám, skončím jako oni. Na vysokou jsem si podala přihlášku, úspěšně složila SCIO testy a na konci září jsem mohla do školy nastoupit. Našla jsem si i ubytování poblíž školy, a jelikož Praha poskytuje velké možnosti, i práci jsem si našla, abych měla z čeho žít a platit školné.
Žaneta mi dohodila práci jako luxusní společnice
Semestry utíkaly jako voda, a já najednou byla ve druháku. Tehdy jsem se na přednášce seznámila s holkou, která si mě trošku vzala pod svá křídla. Žaneta byla vždy velmi upravená a značkově oblečená. To já si dovolit nemohla. Skamarádily jsme se, a o svých životech jsme si začaly více povídat. Jednoho dne mi řekla, že má pro mě nabídku. Přišla s tím, že by potřebovala výpomoc, která je skvěle placená. Já jsem peníze potřebovala jako sůl, proto jsem hned kývla, aniž bych věděla, co bude následovat.
Měla jsem dělat luxusně placenou společnici jednomu bohatému podnikateli při velmi důležité zahraniční večeři. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Já a společnice? Já a holka na prodej? Uklidnila mě, že se skutečně jedná pouze o večeři, pokud budu chtít něco víc, je to pouze na mně, jestli do toho půjdu a kolik si za to řeknu. Váhala jsem, jenže vidina velkých peněz mě přesvědčila – bratr potřebovat zaplatit školní výlet, nové oblečení, a to bylo pro mě důležité. „Domluveno,“ vypadlo ze mě.
Měla jsem štěstí, že Alexovi šlo výhradně o společnost při večeři
O týden později jsem se už připravovala na onu večeři. Už jsem byla téměř hotová, když někdo zaklepal na dveře. „Dobrý večer, jmenuji se Alex, to já potřebuji vaši pomoc a podporu při dnešní večeři,“ spustil. Byl to klasický podnikatel, docela sympatický a kupodivu milý a snad víc nervózní než já. Během půl hodiny jsme vyrazili. Vzal mě do luxusní restaurace, kde na nás už u stolu čekali jeho investoři s manželkami.
Naštěstí jsem všem rozuměla, němčina byl můj předmět od základky. Večeře byla moc dobrá a popravdě, užívala jsem si celý ten večer. Zvlášť, když mi pánové dovolili, abych se zapojila do debaty. Ve škole diplomacii studuji, k tomu mezilidské vztahy, troufám si říct, že jsem všem vyrazila dech svými názory a vyjadřováním. I Alex tohle nečekal, můj úkol zněl jasně: „Seď, usmívej se a buď příjemná.“
Večer proběhl senzačně, já se skvěle bavila a dobře se najedla, a za to jsem dostala krásné peníze. A ne, žádný sex neproběhl. Zrovna jsem se balila, když mi Alex zaklepal na dveře. Přišel s nabídkou, která se neodmítá. Po tak úspěšném večeru mi nabídl místo u něj ve firmě. Dostanu byt, vysokou si dodělám dálkově v Německu, a o platu se mi v životě nezdálo. Neváhala jsem ani chvilku, taková šance se neodmítá. Buď teď nebo nikdy.
Mnozí mi to můžou mít za zlé, že jsem na Žanetinu nabídku kývla. Ano, možná bych se s Alexem i vyspala, jen abych si mohla zaplatit školné. Ale věřím, že to osud mě dostal tam, kde teď jsem. Začínala jsem jako mluvčí Alexovy firmy, teď jsem to dotáhla až na prezidentku. Díky tomu, že jsem se vydala do Německa jako placená luxusní společnice, jsem si koupila vlastní byt a bratrovi zaplatila školné na vysoké.
Zní to možná jako pohádka, ale věřte, že pokud v sobě nemáte špetku odvahy, váš cíl se vám bude vzdalovat. Abyste dosáhly toho, co chcete, musíte jít osudu trochu naproti – i když nevíte, co na vás čeká.
