Nedávno se mě a manželovi narodilo naše první dítě. Určitě jsme šťastní rodiče, ale mně k úplnému štěstí ještě něco chybí. Manžel je tvor, který sám od sebe nikdy nic v domácnosti neudělá a o každou pomoc si mu musím říkat.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Kolikrát mě napadá, jestli to nedělá schválně, protože přece musí vědět, jak mě to unavuje ho stále o něco žádat. Než bych se neustále doprošovala, raději si spoustu věcí udělám sama. To ale přece není řešení.
Do svých 34. narozenin jsem se stihla vdát i porodit dítě
Vdaná jsem dva roky. Manžel je o čtyři roky starší než já a než jsme se poznali, žil u rodičů. Naštěstí však nevykazuje rysy typického mamánka, i když některé jeho vlastnosti mě přivádějí na pokraj mých sil. Jenže bylo mi už přes třicet, když jsem se vdávala, a podle mínění mého okolí to bylo docela pozdě. Už to dokonce vypadalo, že zůstanu na ocet. Ale do svých třicátých čtvrtých narozenin jsem stihla nejen svatbu, ale porodit i jedno dítě. A vypadá to, že u něho zatím zůstane, přestože by možná sourozence později potřebovalo.
Manžel není zvyklý přiložit ruku k dílu
Manžel Jirka je celkem průměrný muž, samozřejmě pro mě je nej, ale asi ničím nevybočuje z řady běžných manželů, kteří se starají o rodinu a chodí do práce. Až na to, že o všechnu pomoc v domácnosti si musím říkat. Sám mi nikdy s ničím nepomůže. Přikládám to k tomu, že se dlouho o něho starala jeho matka a on nebyl zvyklý přiložit ruku k dílu.
Začalo to už tím, když jsem přišla se synem z porodnice. Sice si vzal otcovskou dovolenou a týden s námi pobyl doma, ale pro něho to byla opravdu dovolená. Veškerou péči o dítě i domácnost nechal na mně a věnoval se svým záležitostem. Když jsem ho požádala, aby třeba umyl nádobí po večeři, tak to sice pak udělal, ale měl u toho moc řečí, že to přece není mužská práce.
Muž nechce vozit ani kočárek se synem
Během šestinedělí jsem se postupně s miminkem sžila, bohužel příliš práce jsem nestíhala. Synek je velmi plačtivé dítko, často ho trápí bolení bříška, takže jsem ráda, když vůbec stihnu uvařit oběd, dát do pračky vyprat prádlo a jít odpoledne i s miminkem na čerstvý vzduch. Manžel odmítl kočárek vozit s tím, že nikdo z jeho kolegů z práce to nedělá. Nad jeho postojem jsem jen kroutila hlavou a zjišťovala, jak to mají se svými muži mé kamarádky. Docela mě překvapilo, že jejich partneři se do péči o dítě zapojují bez zbytečných řečí.
Po příchodu z procházky domů na mě čeká chystání večeře a příprava syna k večernímu spánku. Že by se tatínek ujal jeho koupání, o tom nemůže být ani řeč. Vlastně syna ani nikdy nepochová, protože má obavy, že by mu mohl nějak ublížit. Miminko se manželovi zdá příliš křehké a zranitelné, a tvrdí, že to s ním umím daleko lépe.
Dovedu pochopit, že se manželovi nechce do ženských prací
I když dnes už máme rovnoprávnost, a domácnost přece není jen mou záležitostí, když v ní žije i manžel. Ale hodně mi vadí, že se muž nechytá ani mužských prací. Když třeba v obývacím pokoji praskne žárovka, nevymění ji dříve, než mu o to řeknu. A to ještě nezapomene dodat, že jsem doma a že jsem to klidně mohla udělat sama.
Nevím, kde dělám chybu
Po každé mé žádosti o pomoc se manžel vždycky tváří, jako bych chtěla kdoví co, a dává najevo, jak moc ho moje prosba obtěžuje. Je mi to nepříjemné a dopadne to tak, že jsem se postupně naučila o pomoc si raději neříkat a udělat to sama. Jenže k čemu to pak povede? Manžel se jen tak veze, všechnu práci v domácnosti nechává na mě a je mu dobře. Zatímco já jsem uhoněná a také pochopitelně na něho naštvaná, což on nemůže vůbec pochopit.
A to ještě chce, abych byla večer připravená a příjemně naladěná k manželským radovánkám. Přiznám se, že na ně už nemám sílu. To mi samozřejmě manžel vyčítá a nechápe, že jsem unavená. A dává mi za příklad přítelkyně jeho kolegů z práce, které jsou v posteli jako dračice, a ještě stihnou mít v pořádku svoji domácnost, aniž by přitom obtěžovaly své partnery s pomocí.
Podle mě nemá naše situace řešení
Já si vedu svou – a manžel také. Když jsem o tom hovořila s jeho matkou, mou tchyní, řekla mi, že u nich to tak doma prostě fungovalo, že žena toho zastane opravdu hodně a je na ní, aby byl muž spokojený. Tohle opravdu nemůže myslet vážně. Jestli jí nevadilo, že doma dělá jen posluhovačku, tak mně teda jo. Dříve to tak asi bylo opravdu nastavené, že žena měla jasnou funkci a muž vydělával. Ale já toto nastavení v dnešní moderní době rozhodně neuznávám.
Mám to brát jako fakt, se kterým nic neudělám. Její odpověď mě vůbec nepotěšila. A nevím, jestli není na převýchovu manžela trochu pozdě.
