Hanka byla vdaná a s manželem měli dítě. Její muž byl však opilec, který se choval agresivně a Hanku napadal nejen fyzicky, ale také psychicky. Nakonec jsme spolu začali udržovat milenecký poměr. Měla však strach manžela opustit. Brala ohledy na všechny, jen ne na sebe a potažmo mě. Se mnou by měla lepší život.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Seznámil nás společný známý
Hanka se mi líbila od první chvíle, kdy jsem ji uviděl. Pracovala v kavárně a seznámil nás můj známý, kterému se líbila, ale přesto, že to nepřiznal, na první pohled bylo jasné, že u ní nemá šanci. Jednoho večera jsem se rozhodl, že mu ji nenechám, vyhledal jsem si ji na Facebooku a jednoduše jí napsal. Trvalo nějakou chvíli, než mi odepsala. Nechtěl jsem být za hlupáka, a tak jsem si s ní psal jen kamarádské zprávy.
Hanka mě nečekaně odmítla
Netrvalo to ani pár dnů, a já do ní byl bezhlavě zamilovaný. Ona byla prostě jiná než všechny ostatní, které jsem znal. Byla krásná, ale jako by to o sobě ani nevěděla. Její priority byly úplně někde jinde. Jednoho večera jsem na ni počkal, až skončí v práci, a šel ji odprovodit domů. Chtěl jsem být alespoň chvíli sám v její přítomnosti. Na chvíli jsme si sedli na lavičku a já jí řekl, co k ní cítím. Nečekal jsem, že mě odmítne a odejde, ale stalo se. Hodně mě to zaskočilo.
Nakonec se z nás stali milenci
Přesto jsem se nenechal odradit. Věděl jsem, že jí nejsem lhostejný. Prostě jsem to cítil. A měl jsem pravdu. Musel jsem si sice počkat ještě další měsíc, ale bylo to tak. Hanka ke mně cítila to samé, co já k ní a děkoval jsem za to, že její touha po mě byla silnější než její manželské přesvědčení. Stali se z nás milenci a my se scházeli pokaždé, jak jen to šlo. Nepotřeboval jsem s ní strávit hodiny, stačily mi i malé chvilky. Jenom, abych ji viděl.
Chtěl jsem ji se vším všudy
Byla to první žena, u které mi vůbec nevadilo, že má chlapečka. Do té doby jsem se takovým závazkům vyhýbal, protože jsem se nechtěl starat o žádné cizí dítě. Poprvé jsem věděl, že bych přijal klidně i tři děti a měl je rád, jenom kdybychom spolu mohli žít. Navrhl jsem to Hance. Požádal jsem ji, aby odešla od svého manžela, se kterým stejně nebyla šťastná. Byl jsem připravený snést jí modré z nebe.
Manžela opustit nechtěla
Hanka však nechtěla. Odmítla rozbít rodinu. Měla na paměti nejprve blaho jejího syna, a pak až to svoje. A přesto, že její manžel navštěvoval několikrát týdně hospody, kde utrácel nemalé peníze za alkohol a pak byl agresivní, nechtěla to udělat. Prostě i v tomhle byla jiná. Ctila rodinu a od malička byla vychovávána v tom, že ať už je manželství jakékoliv, rozvod nepřipadá v úvahu.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Franta a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Myslela na všechny, jen ne na sebe
Nedokázal jsem to pochopit. Šlo na ní vidět, jak moc je nešťastná, sem tam jsem si na jejím těle všiml také modřiny. Věděl jsem, že se svého manžela bojí, ale nechtěla udělat nic proto, aby se měla lépe. Byl jsem naštvaný. On jí nepomohl doma s ničím, jen ležel na gauči a celou domácnost i péči o syna nechával na Hance. Po venku si chodil jak pan král, ale Hanka se tajně stýkala nejenom se mnou, ale i se svými kamarádkami. Tak proč nechce opustit takový život, jsem nechápal.
Její sebevědomí bylo natolik zničené, že měla strach
Nakonec mi to došlo. Za ty roky, které spolu strávili, kdy jím byla tak ušlápnutá, se tolik bála, že nesebrala odvahu s tím cokoliv udělat. Její sebevědomí bylo tolik pošlapáno, že si nejsem jistý, zda k tomuto kroku ještě kdy sebere odvahu a odejde od něj. Já ji miluju a budu čekat. Snad se jednoho dne dočkám. Hanka ví, že ve mně má oporu a kdykoliv mě bude potřebovat, nenechám ji na holičkách.
Někdy se sám sobě divím, že čekám na ženu, která má tolik komplikovaný život, a má strach s tím cokoliv dělat, ale ona mi za to prostě stojí. Doufám, že pochopí, že to, v čem žije, opravdu není normální.
Mám totiž strach, že se jí začíná míchat to, co je normální, a co už ne.
