Prožívám svůj první vážný vztah. Samozřejmě jsem chodila s vícero chlapci, ale byly to takové ty studentské lásky ze střední školy, které jsou sice hezké, ale moc dlouhého trvání nemají. Nyní jsem zamilovaná – a je mi dobře.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Alespoň to tak dlouhou dobu vypadalo. Nyní mě totiž přítel postavil před nesnadnou volbu. Jak se mám rozhodnout?
Nejlepší přítel člověka
Už jako malá holka jsem měla po svém boku nějakého domácího mazlíčka. Rodiče nebyli nikdy proti, takže morčaty a křečky to začalo, a postupně jsem se dobrala k tomu, že jsme doma měli i psy. Jejich život je kratší než lidský, takže psi přicházeli a bohužel také odešli do psího nebe. Když jsem odešla studovat na vysokou školu, psa jsem si nepořizovala, protože bych neměla čas na jeho výcvik.
Ale jakmile jsem získala diplom a vrátila se zase do svého rodného města, hned jsem se začala ohlížet pro vhodném pejskovi, se kterým bychom vytvořili nerozlučnou dvojici. A tak se do mého života dostala Asta, černá šiperka, s níž se mohu chodit odreagovat na agility, kterou ona bezmezně miluje.
A přiznám se, že i mě to baví.
Pracuji v obchodním oddělení jedné větší místní firmy. Zaměstnání mě baví, každodenní kontakt se zákazníky mě nabíjí energií a v práci jsem spokojená. K dokonalosti mi chyběl akorát vhodný partner. A nakonec i toho jsem našla, když k nám do firmy nastoupil Rosťa. Tmavovlasý dlouhán s modrýma očima – no přesně můj typ. Pochopitelně že nezůstal bez pozornosti dámské části firemního kolektivu, a podle toho, co jsem slyšela, si několik mých kolegyň na něho dělaly zálusk.
Můj nový partner
Jaké bylo mé překvapení, když přede všemi dal přednost mně, která se přece jen držela poněkud stranou. Začali jsme se s Rosťou oťukávat nejprve jako kolegové z práce a kamarádi, a pak slovo dalo slovo a zkusili jsme spolu chodit. Stejně jako já má Rosťa rád turistiku, takže jsme ve volném víkendu vyráželi na túry. Občas jsem s sebou brávala i svoji fenku Astu, která procházky přírodou přímo zbožňovala.
Pochopitelně jsme žili i kulturně a navštěvovali filmová a divadelní představení, ale ta příroda asi stejně vítězila. Nebylo nad to se celý den pohybovat na čerstvém vzduchu a polykat kilometry v příjemném lesním prostředí.
Byla jsem ráda, že Asta vzala Rosťu na milost. Jako šiperka si totiž vytváří pevné pouto víceméně jen ke členům své rodiny a cizí osoby nemá moc ráda. S Rosťou sice nebyla tak velká kamarádka jako se mnou, ale tolerovala ho stejně jako on ji. Rosťa nikdy doma žádné zvíře neměl a ani po žádném netoužil. S Astou jsem pravidelně chodívala cvičit agility, protože se potřebovala pořádně vyřádit, a i mě tato činnost pozitivně nabíjela. Jsem akční člověk, a pohyb ke svému životu potřebuji.
Rosťa to má nastavené trochu jinak. Pohyb má rád ve formě turistiky, a to mu ke spokojenosti stačí. Nad mou návštěvou cvičiště pro psy někdy kroutil hlavou a pravidelně ho mrzelo, že ten čas, co jsem na cvičišti, raději netrávíme společně. Párkrát jsem ho zvala, aby šel se mnou, ale vždy odmítl, že to není nic pro něho. Nakonec měl asi pravdu, stejně by se na nás s Astou jen díval.
Na pořadu dne společné bydlení
Když jsme s Rosťou chodili už rok, přišel jednou s nápadem, že bychom mohli zkusit spolu bydlet. Musela jsem si to nechat projít hlavou, protože se mi zdálo, jestli to není po roce chození příliš uspěchané. Ale Rosťa měl celkem dobré argumenty, které mě přesvědčily, že jsem nakonec souhlasila. Mimo jiné totiž tvrdil, že takto se alespoň více poznáme a zároveň zjistíme, jak by nám to společně klapalo, kdybychom obývali jednu domácnost.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Kateřina a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Pustili jsme se do hledání vhodného bydlení. Prozatím jsme chtěli jít do pronájmu. Prošli jsme několik nabídek a vybrali tu, která se nám nejvíce líbila. Hlavně tedy mně. Jednalo se o byt sice na sídlišti, ale v blízkosti lesa. Tam bych mohla totiž chodit venčit Astu, myslela jsem si – a hned to také Rosťovi řekla. Jeho reakce mě však dost nemile překvapila. Předpokládal totiž, že bych Astu nechala u svých rodičů, přece ji nebudu brát do našeho bytu. On ji snese tak maximálně na jednodenním výletě, ale aby s ní žil pod jednou střechou, to si takto náš život nepředstavoval.
Těžká volba
Nakonec mi dal na vybranou, ať se rozhodnu, jestli chci jeho, nebo Astu. On ale se psem prostě žít nechce. Jeho reakci jsem nechápala. Nikdy proti Astě neřekl jediné slovo, že by mu vadila. Sice si jí nijak zvlášť nevšímal, to je pravda, ale mohl alespoň něco naznačit. Pro mě je Asta hodně důležitá. Vypiplala jsem ji od štěněte a je na mě velmi vázaná. Neumím si představit, že bych si ji nevzala s sebou do nového bytu. Měla bych pocit, že jsem ji zradila.
S Rosťou jsem se nakonec rozešla. Někdo může namítat, že jsem dala přednost psovi, ale pro mě to je dost podstatné. Příště si určitě budu hledat přítele mezi pejskaři, nebo minimálně takového, kterému psi nevadí.
