Můj životní osud se mnou nezacházel nikdy v rukavičkách. Máma mi umřela, ještě když jsem byla malá holčička, a poté jsem se musela starat o tátu, který umíral na rakovinu. Ani manželství mi radost do života nepřineslo a žila jsem v tyranii, jenže rozvod nepřipadal v úvahu. Teď, po smrti manžela, konečně začínám žít.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Oba rodiče mi umřeli poměrně brzo
Nebylo mi ještě ani osm let, když moje maminka podlehla zdlouhavé nemoci. Zůstala jsem s tátou a starší sestrou sama. Byla to právě má starší sestra, která mi dělala náhradní mámu a starala se o mě. Přesto jsem musela rychle dospět, protože jsme žili na vesnici a každá ruka byla potřeba. Po pár letech se sestra vdala, a já zůstala s tátou sama. Otec v té době ale bojoval s rakovinou, a já musela přerušit studia na střední škole, abych se mohla starat se o něj a o domácnost.
Poslední tátovo přání bylo, abych se vdala
V době, kdy už tátovi nebylo pomoci, a jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval, jsem se seznámila s Milošem. Byl pěkně stavěný, a tátovi se zamlouval. Vzali jsme se po několikaměsíční známosti, ale víc, než z lásky to bylo kvůli tátovi, aby věděl, dřív, než umře, že je o mě postaráno, a nezůstanu tak sama. Svatby se už bohužel nedočkal. Zemřel dva dny před tím. Naléhala jsem na Miloše, ať to odložíme, a já mám prostor truchlit, ale nechtěl o tom ani slyšet.
Brzy na to se nám narodily děti
Svatbu jsem spíš proplakala, ale byla jsem ráda, že jsem mohla tátovi splnit jeho poslední přání. Brzy na to jsem otěhotněla, a do roka po narození prvního dítěte jsem porodila také druhé. Starost o dvě malé děti mě dost zaměstnávala, abych přehlížela manželovy občasné výstřelky. Měl totiž tendenci mě urážet kdykoliv, když nebylo něco po jeho. Vadila mu špatně nakrájená paprika na talíři, kapka vody na zemi, prostě cokoli, za co by mě mohl peskovat.
Manžel rozhodoval o všem
Nikdy jsem mu na to nic neřekla. Z domu jsem byla naučená, že poslouchat se musí, a žena je tady od toho, aby svého muže udělala šťastným a starala se o něj. Byl to přece on, kdo živil rodinu, a já jen ta, která se starala o domácnost. Když děti trochu povyrostly, nastoupila jsem do nedaleké šicí dílny. Měla jsem z toho radost, protože jsem doufala, že si konečně vydělám nějaké peníze, a budu si moct koupit alespoň něco. Zatím to byl manžel, který to určoval.
Pro facku nešel daleko
Velmi jsem se však přepočítala. Vydělané peníze jsem mu musela odevzdávat, a dál mi určoval, co si můžu koupit, a co ne. Také oblečení. Byl to on, kdo rozhodoval, které šaty mi budou slušet, a které ne. Při sebemenším náznaku odporu přicházel trest. Sem tam padla facka, někdy dokonce použil vařečku nebo šňůru od žehličky. Postupem času jsem se naučila neodporovat mu vůbec v ničem, a tak se zmenšily i jeho tresty na minimum.
Jediné, co mě uklidňovalo, byl fakt, že je dobrý otec
Ve svém životě s ním jsem byla nešťastná, ale přece jen mě uklidňoval alespoň fakt, že naše děti bezmezně miluje. Věnoval jim skoro veškerý volný čas, který po práci měl. To jediné mě opravdu uklidňovalo a říkala jsem si, že když už já nemůžu být šťastná já, oni mají alespoň krásné dětství. Nejednu noc jsem však probrečela. Nemilovala jsem člověka, se kterým jsem žila, a ještě se ho bála.
Začal mě podvádět a zakázal mi styk se všemi přáteli
Manžel se však nespokojil pouze s tím, aby mě šikanoval doma. Nestačilo mu mě urážet kvůli každé maličkosti, brát moji výplatu a občas nejít pro ránu daleko. Začal chodit také za jinými ženami. Sem tam se ke mně doneslo, kde byl a s kým. Když jsem se ho na to zeptala, opět jsem byla já ta špatná. Moje kamarádky byly špatné, a tak netrvalo dlouho, kdy krom práce a nákupů do domácnosti jsem nemohla chodit nikam a s nikým se stýkat.
Po jeho smrti jsem konečně začala žít
Začala jsem žít život v izolaci. Věnovala jsem ho prvně dětem, poté vnoučatům. V šedesáti letech manžel dostal infarkt a umřel. Jeho smrt bylo moje znovuzrození. Až po jeho smrti jsem začala žít. Teď navštěvuji divadla, chodím na procházky a snažím se navazovat dávno ztracená přátelství. Zní to až neuvěřitelně, ale žiju. Poznávám krásy světa, a dokonce jsem si zajela i k moři. Lituju toho, že jsem neměla nikdy odvahu se rozvést, ale byla jsem vychovaná v jiné době.
Pozdě jsem pochopila, že ženy by po sobě neměly nechávat šlapat. Život je tak krásný. A já jsem vděčná, že ho teď alespoň po tu dobu, kterou mi osud ještě určil, mohu prožívat s klidem.
