Přemýšlím, jestli je můj současný vztah ten pravý pro život. Netvrdím, že je přítel špatný, ve spoustě věcí se opravdu shodneme, ale jednu velkou vadu přítel má. Neumí takové ty běžné práce okolo domácnosti, které jsou v režii mužů. Pokud chci mít doma pověšenou poličku, buď si zavolám hodinového manžela, nebo to zvládnu sama.
Láska jak trám
S Karlem jsme se seznámili v práci. I když se říká, že co je domě, není pro mě, láska si poručit nedá. Karel okolo mě kroužil jako vosa okolo sladké šťávy, a tak dlouho do mě hučel, až jsem podlehla, a na kávu s ním šla. Nikdy jsem si totiž v zaměstnání nechtěla s nikým nic začínat, takže s Karlem jsem porušila své pravidlo, které jsem si nastavila. Byl však opravdu neodbytný, navíc je to fešák! Nepracujeme na jednom oddělení, není ani můj nadřízený, takže v tomto problém opravdu nebyl.
Naše první setkání po práci u kávy se vydařilo a brzy následovalo další. A u kávy pouze nezůstalo. Začali jsme spolu oficiálně chodit, i když v zaměstnání jsme to do světa neroztrubovali, a nadále se chovali k sobě jako běžní kolegové. Takže naši spolupracovníci dlouho neměli ani potuchy, že s Karlem tvoříme pár.
Když uběhlo pár měsíců, navrhla jsem Karlovi, abychom se spolu sestěhovali. On bydlel tenkrát na svobodárně, já v pronajaté garsonce. Takže bylo celkem jasné, že budeme potřebovat větší byt. Ten jsme si také našli a nastěhovali se. Bylo třeba dokoupit pár kousků nábytku, které nám chyběly. Ty jsme si společně vybrali a nechali přivézt až do bytu.
Společné bydlení
Na společný život jsem se těšila a myslím si, že můj přítel také. Měli jsme stejný názor na spoustu věcí a také koníček – turistiku. Každý víkend jsme vyráželi do přírody a polykali kilometry pěší chůze na horách. Stejně tak jsme v trávení volného času pokračovali i v době, kdy jsme již obývali pronajatý byt. Jediné, co mi trochu kalilo radost, bylo to, že krabice s dovezeným nábytkem ležely stále netknuté v chodbě.
Když jsem se Karla ptala, kdy se pustí do jeho montáže, odvětil, že přece nebudeme trávit tak krásné dny šroubováním skříní. Raději půjdeme ven na čerstvý vzduch a práci si necháme, až bude venku pršet. I stalo se, že se opravdu jeden víkend hodně rozpršelo, tudíž jsme museli zůstat doma. Mohli jsme sice vyrazit do kina, ale měla jsem představu, že Karel konečně smontuje tu skříň, kterou jsme si nechali přivézt.
Bylo ale na něm vidět, že se mu do toho moc nechce. Nakonec se ale do práce přece jen pustil, ale byla to katastrofa. Vůbec netušil, jak jednotlivé kusy smontovat dohromady, a vypadalo to, že snad šroubovák nikdy nedržel v ruce. Tvářil se sice u toho moc důležitě, ale bylo mi jasné, že pokud se do toho nepustím sama, tak dnes skříň stát nebude.
Rozčarování
Vůbec by mě nenapadlo, že ten okouzlující Karel neumí takovou běžnou mužskou práci. Zeptala jsem se s despektem, jestli umí alespoň vyměnit žárovku v lustru, a pustila se do montování skříně sama. Jsem dost manuálně zručná, a není to poprvé, co jsem si musela něco takového dát dohromady. Do večera jsem měla skříň postavenou včetně úklidu nepořádku po šroubování.
Pak jsem ještě uvařila večeři a víkend jsme strávili v družné mlčenlivosti. Karlova nešikovnost mě dost překvapila, ale na druhé straně má pochopitelně jiné přednosti, takže jsem to dále neřešila. I když nepopírám, že mě docela mrzelo, že nijak nepřiložil ruku ke společnému dílu, ale věnoval se své práci na počítači. Říkala jsem si, že alespoň tu večeři mohl připravit on.
Přemýšlím nad naším vztahem
Zvykla jsem si na to, že cokoliv se u nás doma pokazilo, buď jsem si to opravila sama, nebo zavolala na pomoc hodinového manžela. Nakonec Karel doma nevyměnil ani ty prasklé žárovky. Nechávaly ho naprosto klidné a čekal, že se do toho pustím já. Vlastně na mně nechal veškerou péči o domácnost. Jenže nyní jsem na vážkách a nevím, jestli je Karel tím správným mužem pro život.
Myslím, že mě přestává bavit dělat mužské i ženské práce zároveň. Přece jen bych chtěla, aby se muž o mě uměl postarat. Čím déle Karla znám, tím více zjišťuji, že jsem možná byla hodně zaslepená láskou k němu, a neviděla jeho chyby. Ty nyní vystupují na povrch. Karel ví, že je na mě spolehnutí, umím spoustu věcí, což bere jako samozřejmost.
A vůbec mu nepřijde divné, že tomu tak u nás doma je. Jenže já si nepřipadám vůbec žensky, když musím dělat všechno.
