Život je plný nástrah, a i když se budeme snažit dělat cokoliv, některé věci prostě změnit nemůžeme. Patricii potkalo ještě na střední škole velké neštěstí, i když skončila na vozíčku, může být ráda, že vůbec žije. Jenže s takovými věcmi se těžko srovnává a v jednu chvíli člověk přemýšlí, zda s tím vším vůbec žít chce.
Tento článek vychází na základě vyprávění naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Přátelství na život a na smrt
Patricie byla jako každá jiná puberťačka, která chodila na střední školu, měla ráda své kamarády a moc ráda si užívala života. Jeden páteční večer se partička spolužáků domluvila na společné akci. Bylo jim čerstvě osmnáct, už mohli jít ven, na jak dlouho chtěli, a hlavně si směli koupit alkohol. Začalo to nevinně, pobavili se u vína a pak se rozhodli zpestřit si noc projížďkou po nedalekých kopcích. Škoda, že tehdy s nimi nebyl nikdo, kdo by je zabrzdil.
Patricie a její tři kamarádky pocházely z malého městečka na horách, kde navštěvovaly místní gymnázium. Bylo jim osmnáct a byly jako nerozlučná čtveřice. Když potom Lucka, nejstarší z nich, dostala řidičák a směla si doma půjčit auto, holky toho logicky musely využít. Jen si na projížďku měly vybrat vhodnější dobu, a hlavně nepít alkohol.
Osudová noc
Děvčata se chtěla pobavit a dneska Patricie vzpomíná: „Nedošlo nám, že by se něco mohlo stát, vypily jsme každá jen pár deci vína, a navíc Lucka uměla řídit auto skvěle, její otec ji nechával řídit běžně. Byly jsme mladé a odvážné, slíbily jsme si, že budeme vždycky držet při sobě, a že společně dokážeme velké věci. Chtěly jsme společně dostudovat a jít na vysokou školu, aby z nás byly vědkyně nebo doktorky, cíle ty jsme měly vždycky vysoké. Stejně tak, jako v osudnou noc, která nám posléze všem změnila životy.“
Holky se vydaly v noci na projížďku posilněné alkoholem po docela nebezpečné silnici, kterou moc neznaly. Bylo po dešti, a nezkušená řidička Lucka měla co dělat, aby auto udržela na silnici. Pak se ale stalo neovladatelným, dostala smyk a nabourala. Z toho auta nezůstalo skoro nic, řidička zůstala v autě zaklíněná a Patricie zjistila, že nemůže hýbat nohama.
Boj o život
Po příjezdu záchranářů, které stačila zavolat třetí dívka z auta, Katka, začalo vyprošťování a převoz do nemocnic. Tři ze čtyř děvčat byly ve vážném stavu a Patricie dnes vzpomíná, že se probrala až někdy po týdnu na jednotce intenzivní péče. Kolem ní jen přístroje a sestřičky s nepřítomným výrazem. Všechny se tvářily stejně, a Patricii došlo, že se muselo stát něco hrozného. Pak přišel lékař – a nebyl sám. Ve chvíli, kdy Patricii došlo, že druhý lékař je psycholog, věděla, že je vážně zle.
V tu chvíli se jí zhroutil celý svět. Pochopila, že Katka, která stačila ještě zavolat pomoc, měla vnitřní zranění, kterým nakonec podlehla. Ona sama má poškozenou páteř a už nikdy nebude moci chodit. Řidička Lucka svůj boj o život sice vyhrála, ale rekonvalescence bude dlouhá, jediná Marcela, čtvrtá dívka z auta vše přežila bez větších šrámů, byla totiž jako jediná připoutaná. „Do teď si vybavuji, jak jsem měla sucho v krku a nemohla jsem ani polknout. Dívala jsem se do bílého stropu a pomalu přestávala poslouchat, co mi lékaři říkali, nemyslela jsem na to, že Katka je mrtvá, nebo že já už nebudu chodit, nemyslela jsem vůbec na nic a jen tam bezmocně ležela,“ vzpomíná Patricie.
Jak se s tím vyrovnat?
Po letech Patricie přiznává, že nejhorší bylo se s tím vším vyrovnat. Bylo jí moc líto, že je Katka mrtvá, a cítila taky částečnou vinu, ale nejhorší bylo vyrovnat se s tím, že už se nikdy nepostaví na nohy. Hlavou se jí honily ty nejčernější myšlenky, posílali ji neustále na nějaké cvičení a rehabilitace, všechno bylo ale marné. Tak Patricie nakonec sama řekla dost, a na všechna ta cvičení přestala docházet. Srovnala se s tím, že už nebude chodit a došlo jí, že má velkou kliku, že vůbec ještě žije.
Nakonec začala studovat a snaží se plnit si sny z vozíčku.
