Co se stane, když pevné pouto mezi matkou a dítětem nevznikne samozřejmě a přirozeně hned na začátku? Jaké to je, necítit ten silný a nerozbitný vztah, ale muset ho teprve od základu vystavět? Kamila (32) tyto pocity dobře zná.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Cizí dítě
„Když jsem držela svého novorozence, zdálo se mi to hrozivé a nepřirozené,“ říká Kamila na úvod. „Začala jsem kojit, a přestože mi všichni říkali, že to dělám správně, já ten pocit neměla.“ A tak kojit přestala. Měla buď pocit, že děťátko příliš moc svírá, nebo naopak strach, že ho upustí. „Krmit jej musel začít manžel Lukáš,“ popisuje Kamila se studem, „byla jsem prostě jako matka nepoužitelná a zbytečná.“
„Dívala jsem se do Honzíkových modrých očí a chtěla cítit u srdce to, co jsem cítit měla,“ vypráví, „ale já necítila nic. Měla jsem stejný pocit, jako když se dívám na cizí dítě.“ Jak týdny ubíhaly, byla Kamila čím dál víc paralyzovaná strachem a paranoiou. V hlavě se jí neustále točila myšlenka na to, jak špatná, neschopná a zlá je matka. Postupně musel všechny mateřské povinnosti převzít Lukáš.
„Nemohla jsem milovat své dítě. Nemohla jsem ho nakrmit ze strachu, že bych to udělala špatně. Bylo to hrozné a já se také čím dál hůř cítila,“ popisuje Kamila. Po šesti měsících už na tom byla tak zle, že nemohla ani jíst, ani spát, byla malátná a hrozně pohubla. Lukáš se tedy staral nejen o miminko, ale také o ni. Nepomáhalo to. Kamila se nedokázala uvolnit a stále myslela jen na chybějící mateřský instinkt.
Nemoc postoupila
„Jednou jsem si zase zkoušela dát horkou vanu s oleji na uvolnění a mé myšlenky se točily,“ pokračuje Kamila, „a pak už jsem viděla jen všude bílo…“ Probrala se v nemocnici. „Kde je můj syn? Kde to jsem?“ bylo první, na co se zeptala. Přiběhla sestřička, aby ji uklidnila. Manžel se synem už prý jsou na cestě. Ona dostala ve vaně nervový záchvat a Lukáš okamžitě volal sanitku. Záchvat podle lékařů vznikl z přemíry stresu.
„O několik minut později se objevil Lukáš i s kočárkem. Podívala jsem se na Honzíka a oči se mi zalily slzami,“ pokračuje Kamila, „chyběl jsi mi, Honzíku!“ Manžel jí položil miminko do náruče. „A co já?“ smál se Lukáš, „po té době…“ Kamila nechápala. „Přišel jsem do koupelny, abych zjistil, jestli jsi v pořádku, a ty jsi měla záchvat. Dostal jsem tě do nemocnice, kde jsi se probrala, ale nedokázala jsi si na nic vzpomenout. Ani na své jméno, na nic. Teprve teď, po pěti týdnech…“
„Cože, pět týdnů?“ Kamila si opravdu nepamatovala nic. Naštěstí. Moc dobře si uvědomovala, jak to muselo být pro Lukáše strašně těžké. Lékaři posléze zpřesnili diagnózu. Záchvat vznikl v důsledku poporodní deprese. Důležité ale bylo, že když se Kamile vrátilo vědomí, první věc, na kterou si vzpomněla, byl její syn!
Něco se změnilo!
„Bylo to poprvé, kdy jsem chtěla, aby byl se mnou,“ pokračuje Kamila ve svém příběhu, „když jsem se probrala a on tam nebyl, pocítila jsem strašnou paniku. Teď byl v mém náručí a já cítila krásný klid, který se mi rozléval celým tělem. Nikdy předtím jsem nic takového nepocítila.“ To pravé pouto to ještě nebylo, ale Kamila se cítila připravená vztah vybudovat. Pocity byly zmatené, ale bylo jisté, že se něco zásadního změnilo.
Poporodní deprese postihují zhruba 15% žen.
American Psychological Association
Díky za diagnózu
Po několika týdnech léčby postnatální deprese byla Kamila propuštěna domů a reálná práce na vztahu s Honzíkem mohla začít. „Začala jsem Honzíka krmit,“ usmívá se Kamila, „dělala jsem u toho dokonce běžné legrace se lžičkou tak, jak to dělával i Lukáš. Honzík se chichotal, a i když po mně hodil jídlo zpět, už jsem necítila odmítnutí, ale smála jsem se s ním!“
Mateřské instinkty se postupně začaly utvářet, a Kamila byla brzy schopná převzít o syna plnou péči. Honzík rychle vyrůstal a když udělal první krůček, Kamila konečně pocítila to, co jí tolik chybělo. Honzík se na ni usmíval a natahoval k ní ruce. „Cítila jsem to. Ten příval lásky mě zalil jako obrovská vlna.“
Teprve po dalším roce terapie jí psycholožka řekla, že se jednalo o poporodní psychózu. Takový typ onemocnění je velmi závažný, může se dokonce stát, že matka omylem dítěti ublíží! Když Kamila znovu otěhotněla, lékaři na ní po porodu dávali velký pozor, ale měla jen lehčí depresivní rozlady.
Dnes je Kamila máma tří krásných dětí. Šťastná a láskyplná. Možná zmeškala první měsíce Honzíkova života, ale teď je vděčná za každou sekundu mateřství!
